Robert A. Monroe - Cesty mimo tělo - (2. část)

Jednou večer na podzim roku 1964 se v Los Angeles uskutečnilo zajíma­vé setkání. Sešlo se tam kolem dvaceti různých psychologů, psychiatrů, vědců a podobně - a já. Byl to velice užitečný večer. Účelem setkání by­lo s veškerou vážností a upřímností zhodnotit pokusy a zkušenosti, kte­ré jsou sepsány v této knize. Po několikahodinovém výslechu ze strany skupiny jsem přišel na řadu já a moje otázky. Položil jsem každému z nich dvě jednoduché otázky:

„Kdyby se vám stalo to, co zažívám já, co byste dělal?"

Většina přítomných - více než dvě třetiny - byla rozhodně toho ná­zoru, že je třeba s veškerým nasazením v pokusech pokračovat, neboť je zde naděje na osvícení a na rozšíření znalostí o člověku. Někteří přítom­ní napůl žertem navrhovali, že bych měl běžet k nejbližšímu psychiatro­vi. (Nikdo z přítomných mi své služby nenabídl).

Druhá otázka zněla: „Zúčastnil byste se osobně experimentu, který by vedl k podobné neobvyklé aktivitě vás samotných?"

Zde se předešlý model poněkud pozměnil. Přibližně polovina přítom­ných vyjádřila svou ochotu spolupracovat. Je zajímavé, že v této skupině byli i ti, kteří byli vůči těmto zážitkům nejskeptičtější. To mi samozřej­mě dalo příležitost jemně popíchnout účastníky, kteří pokračování mých experimentů podporovali. Když dojde na potápění se do temných, stu­dených a neznámých vod, ať to dělá radši někdo jiný. V mnoha ohledech jim to nemám za zlé. Kdyby se někdo zeptal před dvanácti lety mne, asi bych se také dobrovolně nepřihlásil k účasti.

Proč se vlastně tato skupina obtěžovala setkáním? Ze zvědavosti. Asi. Nebo to mohlo být kvůli některým materiálům, které jsem jim předlo­žil. Doufám ve druhou možnost. Zde jsou některé z klíčových záznamů, které zřejmě vzbudily jejich zvědavost.

10. 9. 1958 odpoledne

Opět jsem se vznesl ke stropu s úmyslem navštívit doktora Bradshawa a jeho ženu. Uvědomoval jsem si, že dr. Bradshaw je nachlazený a leží v posteli, a představoval jsem si tedy, že ho navštívím v ložnici, což byla místnost v jejich domě, kterou jsem neznal; kdybych ji tedy po­zději byl schopen popsat, mohl bych tak dokumentovat svou návště­vu. Opět přišla otočka ve vzduchu, vřítil jsem se do tunelu a měl. jsem tentokrát pocit stoupání (Dr. Bradshaw a jeho žena žijí v domě vzdá­leném asi pět set mil od mé kanceláře, na kopci). Letěl jsem nad stro­my a nade mnou byla světlá obloha. Na chvíli jsem zahlédl (na oblo­ze?) postavu ve formě zakulaceného člověka, zdánlivě oblečeného v dlouhém rouchu a s ozdobou na hlavě (opět orientální pojetí). Seděl s rukama v klíně, možná na zkřížených nohou jako Buddha; po chví­li postava vybledla a zmizela. Nevím, co to znamená. Potom začalo být stoupání náročné, cítil jsem, že mě opouští energie, a měl jsem pocit, že to nezvládnu.

Po této myšlence se stalo něco neuvěřitelného. Cítil jsem zcela jas­ně, jako by mě někdo uchopil z obou stran v podpaží a nadzvedl mě. Pocítil jsem příval síly a pospíchal vzhůru do kopce. A tam jsem na­razil na manžele Bradshawovy. Byli před domem a já jsem v tu chví­li nechápal, jak jsem je mohl, vidět předtím, než jsem se dostal do do­mu. Nerozuměl jsem tomu, protože dr. Bradshaw měl být v posteli. Dr. Bradshaw měl na sobě světlý svrchník a klobouk, jeho žena tma­vý kabát a i její ostatní oblečení bylo tmavé. Šli proti mně, a tak jsem se zastavil. Vypadali, že mají dobrou náladu, neviděli mě, prošli ko­lem a dál k menšímu stavení, asi garáži. Dr. Bradshaw byl poněkud pozadu.

Vznášel jsem se před nimi, mával jsem a bezvýsledně se snažil upou­tat jejich pozornost. A potom jsem měl dojem, že jsem zaslechl hlas dr. Bradshawa, jak mi říká, aniž by otočil hlavu: „No vidíš, už nepotře­buješ pomoct. " S přesvědčením, že se mi podařilo navázat kontakt, jsem ve vrhl do země (?) a vrátil se do kanceláře. Zatočil jsem se zpět do svého těla a otevřel oči. Všechno bylo tak, jak jsem to opustil. Stá­le jsem pociťoval vibrace, ale pro dnešek jsem toho měl dost.

Následná ověření: ten večer jsem telefonoval Bradshawovým. Ne­vyprávěl jsem jim nic, jen jsem se zeptal, kde byli dnes odpoledne me­zi čtvrtou a pátou hodinou. (Když moje žena slyšela o mé návštěvě, řekla přímo, že je to nesmysl, protože dr. Bradshaw leží nemocný v po­steli.) Paní Bradshawová zvedla telefon, a já jsem jí prostě jen polo­žil otázku. Řekla mi, že přibližně v 16:25 přecházeli od domu ke ga­ráži. Ona šla na poštu a dr. Bradshaw se rozhodl, že mu třeba trocha čerstvého vzduchu udělá dobře, a tak se oblékl a šel s ní. Čas odhad­la zpětně podle chvíle, kdy dorazili na poštu, což bylo v 16:40. Cesta autem od domu k poště trvá kolem patnácti minut. Já jsem se ze své­ho výletu k nim vrátil přibližně v 16:27. Zeptal jsem se, co měli na sobě. Paní Bradshawová mi řekla, že ona měla na sobě volné černé kalhoty a červený svetr, který byl ovšem schovaný pod černým kabá­tem. Dr. Bradshaw měl světlý klobouk a svrchník světlé barvy. Nikdo z nich mě žádným způsobem neviděl, ani si nijak nebyl vědom mé přítomnosti. Dr. Bradshaw si nepamatuje, že by mi cokoli říkal. Dů­ležité je, že jsem očekával, že ho najdu v posteli, což se nestalo.

Shoda náhod je příliš veliká. Nebylo důležité cokoli komukoli do­kazovat, jen sobě samotnému. A mně to dokázalo - poprvé beze vší pochyby - že je to něco víc, než připouští běžná věda, psychologie, psy­chiatrie - víc než pomatení smyslů, úchylka, trauma nebo halucina­ce - a já jsem ten důkaz potřeboval víc než kdokoli jiný, tím jsem si jist. Byla to jednoduchá, prostá událost, ale nezapomenutelná.

V tomto případě, kdy jsem navštívil dr. Bradshawa a jeho ženu, se čas ná­vštěvy shoduje s časem fyzické události. Autosugestivní halucinační fak­tor je negativní. Očekával jsem, že najdu dr. Bradshawa v domě v poste­li, to se nestalo a já byl zmaten, že skutečnost neodpovídá mému očekávání. Záznamy, které jsou identické se skutečnými událostmi:

1)    Umístění dr. Bradshawa a jeho ženy.

2)    Jejich vzájemná pozice při chůzi.

3)    Jejich činnost.

4)    Jejich oblečení.

Možnost podvědomých předchozích znalostí výše zmíněných skutečností:

1)     Nulová, neměl jsem žádné informace o změně jejich plánu nebo o je­jich zvyklostech, co týče návštěv pošty.

2)     Nejisté, vědomě nevím, že by někdo z nich měl ve zvyku chodit první.

3)     Nulová, předem jsem nevěděl, že půjdou tímto způsobem ke garáži.

4)     Nejisté, možná jsem je někdy viděl takto oblečené, ale očekával jsem, že uvidím jen jednoho z nich (dr. Bradshawa) v pyžamu.

5. 3. 1959 ráno

V motelu ve Winston-Salemu: probudil jsem se brzy a v 7:30 jsem se šel nasnídal; potom jsem se vrátil do svého pokoje a kolem 8:30 jsem si lehl. Když jsem se uvolnil dostavily se vibrace a pocit pohybu. Krát­ce na to jsem se zastavil a první, co jsem uviděl, byl chlapec, který při chůzi vyhazoval do vzduchu baseballový míček a zase ho chytal. Rych­lá změna obrazu a viděl jsem muže, který se pokoušel naložit cosi na zadní sedadla auta - velikého sedanu. To cosi byla podivně vypada­jící věc, kterou jsem si interpretoval jako dětské autíčko s kolečky a elek­trickým motorem. Muž tu věc různě otáčel a nahýbal, až se mu ko­nečně podařilo dostat ji dovnitř. Pak za ní zabouchl dveře. Další rychlý střih a stál. jsem vedle stolu. Kolem něj seděli lidé a stůl byl plný jíd­la. Jeden z přítomných rozdával něco, co vypadalo jako veliké bílé hra­cí karty. Pomyslel jsem si, že je divné hrát karty u stolu plného jídla, a podivoval jsem se velikosti a bílé barvě karet. A opět rychlá změna obrazu a já se ocitl nad ulicemi města, asi patnáct metrů vysoko a hle­dal jsem „doma". Vtom jsem uviděl rozhlasový vysílač, uvědomil jsem si, že vysílač je blízko motelu, a téměř v tentýž okamžik jsem byl zpát­ky ve svém fyzickém těle. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Všechno vypadalo normálně.

Následná ověření: tentýž večer jsem navštívil přátele, pana Andre-wa Bahnsona a jeho ženu, u nich doma. O mých „aktivitách" trošku něco věděli a v náhlé předtuše mi v tu chvíli bylo jasné, že moje ran­ní příhoda s nimi měla cosi společného. Zeptal jsem se na jejich syna a oni ho zavolali do pokoje a chtěli vědět, co dělal ráno mezi 8:30 a 9:00. Odpověděl, že byl na cestě do školy. Když se ho zeptali, co ces­tou dělal, řekl, že vyhazoval do vzduchu baseballový míček a opět ho chytal. (Ačkoli jsem ho dobře znal, nevěděl jsem, že se zajímá o base­ball, ale to se dá celkem předpokládat.) Dále jsem se rozhodl říci jim o nakládání té podivné věci do auta. Pan Bahnson užasl. Potvrdil mi, že přesně v tu chvíli nakládal na zadní sedadlo svého auta Van De Graffův generátor. Generátor je velké nemotorné zařízení s kolečky a elektrickým motorem. Dokonce mi to zařízení ukázal, (je to oprav­du divný, až strašidelný pocit, vidět ve skutečnosti něco, co jste před­tím spatřili jen ve svém druhém těle.) Potom jsem jim pověděl o stole a o velkých bílých kartách. To zase rozrušilo paní Bahnsonovou. Asi poprvé za minulé dva roky přinesla ranní poštu k snídani a rozdáva­la dopisy kolem stolu, protože všichni zaspali a vstali pozdě. Velké bí­lé hrací karty! Celá záležitost jim připadala velmi vzrušující a jsem si zcela jist, že si ze mě nedělali legraci.

V tomto případě, kdy jsem navštívil pana Bahnsona a jeho rodinu, se čas návštěvy shoduje s časem fyzické události. Autosugestivní halucinační fak­tor je negativní; neměl jsem vědomý úmysl, nevědomá motivace je možná. Záznamy, které jsou identické se skutečnými událostmi:

1)     Syn kráčel ulicí a házel si do vzduchu míčkem.

2)     Pan Bahnson u auta.

3)     Činnost pana Bahnsona u auta.

4)     Zařízení, které v autě měl.

5)     Činnost paní Bahnsonové u stolu, rozdávání „karet".

6)    Velikost a bílá barva karet.

7)    Jídlo na stole.

Možnost podvědomých předchozích znalostí výše zmíněných skutečností:

1)     Nulová, nevěděl jsem o synově zájmu o baseball a nebyl jsem si vě­dom jeho základní činnosti.

2)     Nulová, nevěděl jsem nic o ranní činnosti pana Bahnsona okolo auta a zaznamenaná činnost není součástí jeho denní rutiny.

3)     Nulová, jak je zmíněno výše, tato činnost není součástí jeho denní ru­tiny, to znamená, že nakládání zařízení do auta není součástí odpozo­rovaných zvyklostních vzorců pana Bahnsona.

4)     Nejisté, je možné, že jsem toto zařízení již někde viděl, ale nikoli na tomto místě.

5)     Nulová, není součástí dřívějších pozorování, protože paní Bahnsonová to neměla ve zvyku, rozdělování pošty u snídaně bylo neobvyklou záležitostí.

6)     Nulová, z výše zmíněných důvodů, navíc ani u nás není zvykem roz­dělovat poštu u stolu; a také špatná interpretace činnosti samotné.

7)     Nejisté, předchozí odpozorování je možné, protože autor zde snídal již několikrát v minulosti.

12. 10. 1960 noc

Dnešní výsledky jsou v takovém rozporu s tím, v co jsem věřil, že je zde musím zaznamenat detailně. Ve snaze najít nějaké odpovědi, kde­koli, jsem se spojil s paní M., která údajně má schopnosti média. Vždy jsem si jí velmi vážil a stále si jí velmi vážím jako velice laskavé, bez­úhonné a čestné ženy. Přesto jsem po dvou „seancích", kterých jsem se zúčastnil, odcházel s jednoznačným pocitem, že když se paní M. do­stane do transu, promlouvá z ní jakási rozdvojená osobnost nebo ně­co podobného. „Průvodce", který se zmocnil jejího těla a mluvil její­mi hlasivkami, pro mě nebyl ničím jiným než manifestací rozdvojené osobnosti. To neznamená, že jsem paní M. podezříval, že se záměrné snaží vytvořit iluzi, pouze jsem se domníval, že to je výsledek jejího autosugestivního transu a že paní M. opravdu netuší, co se vlastně dě­je. Byl jsem si naprosto jist, že se paní M. nesnaží podvádět a cokoli předstírat. Nikdy nebyla a není tento typ ženy.

Vedla mě k tomu skutečnost, že když jsem položil průvodcům, kte­ří skrze ni promlouvali - jejímu manželovi a americkému indiánovi - určité otázky, dostal jsem neurčité, vyhýbavé odpovědi. Nanejvýš se mi dostalo ujištění: „ To se dozvíš ze svých vlastních zdrojů. " Pro mě to byl jednoduše způsob, jak se vyhnout odpovědi, která by se dala ově­řit. Považuji za důležité zde zdůraznit, že jsem byl vůči schopnostem paní M. a jejích průvodců velice skeptický.

Nicméně dnešní záznamy a to, co se stalo včera večer, mě zcela zmátlo. R. G, přítelkyně paní M., navrhla, abych se pokusil „navští­vit" seanci paní M. v jejím bytě v New Yorku v pátek večer (včera ve­čer). Napůl jsem souhlasil, ale dodal jsem, že si vůbec nejsem jistý, jest­li to bude možné. Popravdě řečeno, než přišel pátek, úplně jsem na to zapomněl (alespoň vědomě).

A teď- co se vlastně stalo. Večer doma proběhl normálně a kolem půl dvanácté jsme já i má žena šli spát. Žena usnula téměř ihned, což jsem poznal podle jejího klidného, hlubokého dechu. Jak jsem tam tak ležel, zřejmě hluboce uvolněný a pravděpodobně již jen zpola bdělý, ucítil jsem náhle závan smrtelného chladu a všechny chlupy na šíji se mi naježily. Podíval jsem se přes setmělý pokoj, vystrašený, ale napros­to fascinovaný. Nevím, co jsem očekával, ale ve dveřích do chodby stála bílá postava - něco jako duch. Vlastě to vypadalo přesně jako tradiční duch - asi metr osmdesát vysoká postava, zahalená od hlavy až po paty v bílém splývavém plášti. Jednu ruku měla nataženou ku­předu a položenou na klice dveří.

Byl jsem úplně vyděšený, nemohl jsem si tu postavu spojit s ničím, co jsem kdy dělal. Ve chvíli, kdy se začala pohybovat směrem ke mně, ztuhl jsem hrůzou a zároveň jsem cítil, že se musím podívat, co to vlastně je. V tutéž chvíli jsem cítil, jako by mi někdo položil ruce na oči, takže jsem nic neviděl. I přes to, že jsem byl tak vystrašený, sna­žil jsem se ty ruce dát pryč, až najednou byl duch přímo u mé poste­le, ani ne třicet centimetrů ode mě. Potom mě někdo uchopil za pa­že, jemně, a zvedl mez postele. Uklidnil jsem se, protože jsem cítil, že ať už je to cokoli, je to přátelské. Neodporoval jsem.

Dostavil se rychlý pocit pohybu (cítil jsem, že jsou dva, na každé straně jeden) a potom jsme se objevili v malé místnosti někde nahoře, jako bychom se dívali dolů ze stropu. Podíval jsem se na dvě bytosti vedle sebe. jedna z nich byl blonďatý muž, ta druhá byl také muž, ale černovlasý, téměř orientálního vzezření. Oba vypadali celkem mladě, něco přes dvacet let. Usmívali se na mne.

Promluvil, jsem na ně a požádal jsem je o prominutí, že si nejsem jist, co se děje. Potom jsem se snesl dolů a posadil se na jedinou židli, která byla volná. Naproti mně seděla vysoká, tlustá žena v černém ob­leku. Vedle mě seděla žena v bílém rouchu dlouhém až ke kotníkům. Druhé dvě ženy se ničím zvláštním nevyznačovaly. Ženský hlas se mě zeptal, jestli si budu pamatovat, že jsem. tam byl, a já na to odpově­děl, že určitě ano. Jiná žena říkala něco o rakovině, ale to bylo vše, čemu jsem porozuměl.

Potom jedna z žen (ta v tom černém obleku) přešla přes místnost a sedla si přímo na mě! Necítil jsem její váhu a ona z jakéhosi důvo­du ihned vstala. Zaslechl jsem smích, ale moje mysl byla jinde. Kon­takt se ženou, která si na mě sedla, zřejmě něco změnil. Přesně v tu chvíli jsem uslyšel mužský hlas. „Myslím, že byl pryč dost dlouho, rad­ši ho vezmeme zpátky."

Nevěděl jsem, jestli chci zůstat nebo odejít, ale nehádal jsem se. V okamžiku jsem byl. zpátky ve svém fyzickém těle, ležel jsem v poste­li a bylo to - až na to, že moje žena byla celou tu dobu vzhůru. Prý jsem lapal po dechu, něco mumlal, vydával různé zvuky a chvílemi to vypadalo, že dýchám jen malounko nebo vůbec ne. Mimo to neslyše­la ani neviděla nic, snad jen, že se probudila naše kočka a byla velmi nervózní. Má zena byla neklidná a vystrašená. Já bych byl jistě taky vystrašený, kdyby se něco podobného přihodilo jí.

Toto „setkání" si jistě zasloužilo prověření, takže jsem zatelefono­val R. G. a zjistil jsem několik věcí. Za prvé, na seanci byly čtyři že­ny. Na moji žádost se sešly ve stejné místnosti, kde se konala seance (velice malý obývací pokoj) a měly na sobě stejné oblečení. Zena v tma­vém obleku měla stejnou postavu, jakou jsem viděl při své návštěvě a bezděčně si „sedla " na židli, která byla rezervována pro mne. Tohle se stalo později, po půl jedenácté, kdy seance již dávno skončila a že­ny jen tak seděly a povídaly si. Ta vysoká žena vyskočila z „mé" žid­le, na kterou si sedla, když ostatní volaly „Sedáš si na Boba!". Všech­ny se tomu vtipu zasmály. Jedna z žen měla na sobě dlouhý světlý domácí kabátek. Slova o tom, jestli si to budu pamatovat, nebyla vy­řčena nahlas (opět ta mimosmyslová komunikace?), ale jedna z žen se zmínila o tom, že následující den bude pracovat v nemocnici, kde se léčí rakovina. Se dvěma z těchto žen jsem se setkal již dříve (s paní M. a s R. G.), ale ty dvě, které jsem zde popsal, jsem do té doby ne­znal. Čtyři ženy, oblečení dvou z nich, postava jedné z nich, posaze­ní na židli, vyskočení ze židle, smích, malá místnost, zmínka o rako­vině - to je příliš velká shoda náhod i na. mě a jistě nejsem schopen tak přesných halucinací. Já jsem přesvědčen.

Ale co ti dva muži? Opravdu paní M. komunikuje se svým zesnu­lým manželem a s indiánem? Až později jsem se dozvěděl, že její man­žel byl blond!  Musím být vůči paní M. více otevřený a. měně skeptický.

Při mé návštěvě seance se čas shoduje s fyzickými událostmi. Autosugestivní halucinace nejisté, protože nápad s návštěvou mohl uvíznout v podvědomí, i když jsem se vědomě o nic nepokoušel.

Záznamy, které jsou identické se skutečnými událostmi:

1)    Velikost místnosti.

2)    Počet přítomných žen, čtyři.

3)    Prázdná židle.

4)     Oblečení dvou žen.

5)     Zmínka o rakovině.

6)     Chování žen sedících na židlích.

7)     Smích skupiny.

Možnost podvědomých předchozích znalostí výše zmíněných skutečností:

1)     Nulová, žádná předchozí návštěva či popis místnosti.

2)      Nejisté, je možné, že mi R. G. prozradila, kolik lidí bude seanci pří­tomno.

3)     Nulová, nápad s prázdnou židlí se objevil ve skupině až v průběhu ve­čera.

4)     Nulová, nikdy dříve jsem se s těmi ženami nesetkal a nevěděl jsem, co mají na sobě.

5)     Nulová, ze stejného důvodu jako bod 4. Nemohl jsem vědět, že je ne­známá žena zaměstnána na onkologickém pracovišti.

6)     Nulová, protože akce nebyla plánována.

7)     Nulová, protože to byla spontánní reakce.

15. 8. 1963 odpoledne

Po dlouhé pauze se jednalo o pokus, který přinesl výsledky! R. W., ma­nažerka, se kterou jsem se celkem dobře a dlouho znal z práce, a můj blízký přítel, který věděl o mých „aktivitách" (ale přesto k nim byl po­někud skeptický, ačkoli se jich sám nedobrovolně zúčastnil), jeli ten víkend na výlet na pobřeží v New Jersey. O místě jejich pobytu jsem nic bližšího nevěděl. Také jsem jim neprozradil, že plánuji nějaký experiment, a to z toho prostého důvodu, že jsem nic neplánoval, na­padlo mě to až dnes (v sobotu). Dnes odpoledne jsem si lehl, abych znovu začal se svými pokusy, a rozhodl jsem se, že vyvinu veškeré úsilí navštívit R. W., ať už je kdekoli. (Pravidlo číslo jedna v mém případě zní, že jsem vždy nejúspěšnější, když chci navštívit někoho, koho dobře znám - a taková příležitost se často nevyskytne.) Uložil jsem se v ložnici asi ve tři hodiny odpoledne, ponořil jsem se do rela­xace, pocítil teplo (vibrace vysoké frekvence) a usilovně jsem myslel na své přání „navštívit" R. W.

Dostavil se známý pocit pohybu zamlženým, světle modrým prosto­rem a potom jsem se ocitl někde, kde to vypadalo jako v kuchyni. R. W. seděla na židli vpravo. V ruce měla sklenici. Dívala se nalevo ode mě, kde seděly dvě dívky (kolem sedmnácti či osmnácti let staré, jed­na, blond a. druhá bruneta). Obě měly také v rukou sklenice a něco pi­ly. Všechny tři si povídaly, ale já jsem neslyšel, co říkají.

Napřed jsem zamířil k těm dvěma dívkám, přímo před ně, ale ne­mohl jsem upoutat jejich pozornost. Potom jsem se otočil k R.W. a ze­ptal se jí, jestli ví, že jsem tam.

„Ale jistě, vím, že jsi tady," odpověděla (mentálně, nebo způsobem nadvědomé komunikace, jinak pokračovala v rozhovoru s dívkami).

Zeptal jsem se, jestli si bude pamatovat, že jsem tam byl.

„jistě, to si budu určitě pamatovat," dostal jsem odpověď.

Řekl jsem, že tentokrát zařídím, aby si to pamatovala.

„Budu si to pamatovat, určitě ano, " řekla R. W., stále ještě hovo­řící s dívkami.

Řekl jsem, že nutně potřebuji, aby si to pamatovala, a že ji tedy štípnu.

„Ale to nemusíš, já si to pamatovat budu, " vyhrkla R. W.

Potřeboval jsem mít jistotu, a tak jsem. se natáhl a zkusil jsem ji štípnout. Jemně, myslel jsem si. Štípnul jsem ji ze strany, do místa me­zi bokem a žebry. Vykřikla a já couvnul, protože mě to překvapilo. Vážně jsem nečekal, že ji budu schopen opravdu štípnout. Byl jsem spokojený, že jsem zanechal alespoň nějaký dojem., otočil jsem se a opus­til místnost. Pomyslel jsem na své fyzické tělo a byl jsem zpátky téměř ihned. Vstal jsem (fyzicky!) a přešel k psacímu stroji, kde teď sedím. R. W. se nevrátí dříve než v pondělí, potom zjistím, jestli se mi poda­řilo navázat kontakt, nebo jestli to byl další neidentifikovatelný ne­úspěšný pokus. Čas návratu - 15:35.

Následná ověření: je úterý následující po sobotě, kdy se uskutečnil experiment. R. W. se včera vrátila do práce a já jsem se jí zeptal, co dělala v sobotu odpoledne mezi třetí a čtvrtou hodinou. Protože vědě­la, proč se ptám, řekla, ze o tom musí přemýšlet a že mí to řekne v úte­rý (dnes). Toto mi dnes řekla: v sobotu mezi třetí a čtvrtou byla jedi­ná chvíle, kdy v chatě na pobřeží, kde bydlí, nebyl dav lidí. Poprvé za celou tu dobu byla sama se svou neteří (osmnáctiletou tmavovlás­kou) a její kamarádkou (blonďatá, přibližně stejně stará). Asi tak me­zi 1.5:15 a 16:00 byly v chatě, v kuchyni, která je tam spojená s jí­delnou. Dívky pily kolu, ona něco jiného. Nedělaly nic, jen seděly a povídaly si.

Zeptal jsem se, jestli si pamatuje ještě něco jiného a ona řekla, že ne. Ptal jsem se dál, ale ona si nemohla na nic dalšího vzpomenout. Nakonec mi došla trpělivost a zeptal jsem se, jestli si pamatuje to štíp­nutí. Ve tváři se jí objevil výraz naprostého ohromení.

„ To jsi byl ty?" Chvíli na mě udiveně zírala, potom mě odvedla do soukromí mé kanceláře, otočila se a nadzvedla si (jen trochu!) okraj svetříku hned nad pasem na levé straně. Přesně v místě, kam jsem ji štípl, byly dvě modrohnědé podlitiny.

„Seděla jsem tam a povídala si s děvčaty," vyprávěla mi R. W., „když jsem náhle z ničeho nic ucítila to příšerné štípnutí. Vyskočila jsem nejmíň půl metru nad zem. Myslela jsem, že se vrátil můj švagr a tiše se připlížil za mě. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Nikdy by mě nenapadlo, žes to byl ty! Bolelo to!"

Omluvil jsem se, že jsem ji štípl tolik, a slíbil jsem jí, že kdybych ještě někdy něco takového zkoušel, vymyslel bych něco jiného než ta­kovéhle bolestivé štípnutí.

V tomto případě se čas události shoduje se skutečnými událostmi.

Autosugestivní halucinace - nejisté, protože zde bylo vědomé přání a byla zde předchozí vědomost o přibližném umístění R. W. v určenou dobu.

Záznamy, které jsou identické se skutečnými událostmi:

1)     Místo (uvnitř, nikoli venku).

2)     Počet přítomných osob.

3)     Popis dívek.

4)     Chování přítomných osob.

5)     Přiznání ke štípnutí.

6)     Fyzické pozůstatky štípnutí.

Možnost podvědomých předchozích znalostí výše zmíněných skutečností:

1)     Nulová, předchozí vědomosti implikovaly spíše aktivity venku na plá­ži než uvnitř chaty.

2)     Nulová, předchozí vědomosti implikovaly přítomnost dospělých osob, protože R.W. tam byla na návštěvě u své sestry a švagra.

3)     Nulová - nejisté, je možné, že jsem slyšel již dříve něco o neteři R. W. a barvě jejích vlasů, nulová co se týče kamarádky neteře R. W., jejího věku a barvy vlasů.

4)     Nulová, žádné předchozí vědomosti o neexistujících zvycích v tomto časovém úseku dne.

5)     Nulová, R. W. nevěděla nic o mém pokusu, žádného takového poku­su se nikdy dříve nezúčastnila, protože se nic podobného nikdy dříve neuskutečnilo.

6)     Nulová, R. W. nemohla vědět, kde se měly otisky objevit.

Máme ještě další průkazné zprávy, z nichž jsou některé zařazeny i do této knihy, kde snad napomohou ilustraci určitých oblastí „teorie a praxe". Je­den nebo dva pokusy byly uskutečněny v laboratorních podmínkách.

Jednotlivé události se mohou samy o sobě zdát jednoduché a nedůle­žité, ale jako miniaturní části mozaiky jsou podstatné. Model, který se vy­nořuje z jednotlivých letmých pohledů na celek, je pro mě přijatelný a uvěřitelný jen proto, že jsem si dal dohromady stovky útržků, úryvků a zlomků důkazů. Možná se to stane i vám.

Tady a teď

Jedna z nejčastějších otázek, která vyvstane při diskusích o druhém těle a druhém stavu, zní: „A kam vlastně jdeš?" Po zhodnocení všech experi­mentů to vypadá, že existují tři prostředí druhého stavu. První z nich jsme pro nedostatek lepší nomenklatury identifikovali jako „lokalitu I". Vhod­nější název by možná zněl „tady a teď".

Lokalita I je nejuvěřitelnější. Zahrnuje lidi a místa, která v době ex­perimentu v našem materiálním, nám dobře známém světě, skutečně exis­tují. Je to svět, který je nám prezentován skrze naše fyzické smysly a o kte­rém si je většina z nás poměrně dost jistá, že skutečně existuje. Návštěva lokality 1 ve druhém těle by neměla obsahovat podivné bytosti, místa ne­bo události. Cizí možná, ale nikoli podivné či neznámé, jestliže ano, zna­mená to, že naše vnímání je pokřivené.

Z výše zmíněného vyplývá, že jediné výsledky, které se dají ověřit standardními metodami, se týkají experimentů a událostí, které se staly při pohybu ve druhém těle v lokalitě 1. Všechny experimenty zmíněné ve třetí kapitole se udály v lokalitě I. Přesto je těchto zážitků v poměru ke všem zaznamenaným experimentům žalostně málo. Na první pohled to vypadá jednoduše. Opusť své fyzické tělo a ve svém druhém těle běž na­vštívit George, navaž s ním kontakt, vrať se zpátky a podej zprávu. Jak prosté.

Kéž by to bylo tak prosté! Jsou zde však faktory, které nám to velmi ztěžují a které se nám podařilo rozeznat. Poznání problému je základním předpokladem případného řešení, snad to tak bude i v tomto případě.

Vezměme jako první faktor směru a identifikace. Předpokládejme na­příklad, že bychom byli ve svém fyzickém těle a při plném vědomí schop­ni létat vzduchem. Objevíte tuto svou schopnost a rozhodnete se zaletět si do Georgeova domu, abyste si vyzkoušeli, jak to funguje. Váš dům nebo vaše laboratoř je na okraji velikého města. George žije ve čtvrti, která se nachází na opačném konci téhož města.

Za jasného, slunečného odpoledne se vydáte na cestu. Jistě se vznese­te vysoko do vzduchu, abyste se vyhnuli překážkám, jako jsou domy, stro­my a podobně. Nejste si příliš jistí, a tak se raději nevznesete příliš vyso­ko, jen natolik, abyste byli schopni rozeznat určité významné orientační body, a to je již z výšky jednoho a půl kilometru dost obtížné. Takže zů­stanete spíš níž, asi tak třicet metrů nad zemí. A teď - kterým směrem se vydat. Rozhlédnete se a budete se snažit najít nějaké známé záchytné bo­dy. V tuhle chvíli si uvědomíte, že máte problém. Nemáte azimut Geor-geova domu a i kdybyste ho měli, nebylo by vám to nic platné. Nemáte totiž buzolu. Nenecháte se odradit a zamíříte přes město, rozhodnuti orientovat se podle známých význačných budov, pátků, ulic a podobně. K Georgeovi jste již jeli mnohokrát, neměl by být problém cestu najít.

Vyrazíte na cestu nad domy a ulicemi a téměř okamžitě jste zmateni. Známé je náhle neznámé. Otočíte se zpátky a zjistíte, že máte problémy dokonce i s nalezením svého vlastního domu, a to i na krátkou vzdále­nost. Chvíli trvá, než si uvědomíte proč. Až doteď jste byli spjati se zemí a jste zvyklí dívat se na svět z úrovně, která nepřesahuje dva metry výš­ky. Většinu času se díváme přímo před sebe nebo dolů. Jen občas se po­díváme vzhůru, a to jen tehdy, když něco přitáhne naši pozornost. Ale ani toto dívání se vzhůru nemá příliš společného s pohledem, který se nám naskytne při pohledu dolů z výšky třiceti metrů. Jak dlouho by vám trvalo rozeznat svůj vlastní dům, kdyby vám někdo ukázal fotografii po­řízenou přímo shora? Totéž platí o „známém" okolí, o ulicích, domech, městech i lidech.

Možná se dostanete do Georgeova domu, ale bude vám to trvat vel­mi dlouho. Možná že jeho dům nerozeznáte ani ze vzdálenosti sto pade­sáti metrů, protože jste zvyklí přicházet k domu zepředu a teď se najed­nou přibližujete zezadu. To není selhání, které se týká jen vás. Piloti letadel se „ztratili" na tři kilometry od letiště, za jasného dne, když letěli pár set metrů nad zemí a na chvíli odvedlo jejich pozornost něco jiného. V tu chvíli je najednou vše pod vámi zcela neznámé a potřebnou rychlou ori­entaci vám vrátí jen správné použití navigačních přístrojů.

Je jednoduché si představit, jak takový problém vznikne, jestliže váš přítel George žije v jiném, vzdálenějším městě, kde jste nikdy nebyli, a jest­liže jste nikdy neviděli ani obrázek jeho domu. Kdyby namaloval na stře­chu obrovské zářivé „X", přidal kolem dokola spousty silných reflektorů a namaloval podobné značky i na dálnici, silnice a na ulici vedoucí k do­mu, pak byste to možná zvládli.

Pojďme si teď udělat tentýž výlet ve druhém těle a oba způsoby ces­tování porovnat. Zase jste nahoře, asi tak třicet metrů nad zemí, vznáší­te se ve vzduchu, ale tentokrát bez svého fyzického těla. Je jasný, sluneč­ný den, ale vaše „vidění" je poněkud rozostřené. Ještě jste si na techniku „vidění" ve druhém těle úplně nezvykli, ještě pořád úplně nevíte, „jak" se to dělá. Výsledkem je „vidění", které není tak či onak úplně jasné. Můžete se od svého k Georgeovu domu pohybovat pomalu, tak jako byste to dělali ve svém fyzickém těle. Byl by to stejně pomalý proces, jen za vizuálně poněkud méně příznivých podmínek.

Existuje ale lepší, rychlejší způsob. Naštěstí máme v sobě jakýsi vesta­věný smysl pro směr, jen se ho musíme naučit používat. A v tom je prá­vě háček. Jak jsem již podotkl na jiném místě, „pomyslíte" na osobu na druhém konci cesty - nikdy ne na místo, vždy na osobu - a použijete předepsanou metodu. Během chvilky jste tam. Jestli se vám to líbí, mů­žete sledovat, jak pod vámi ubíhá země, ale je poněkud znepokojivé, když se řítíte hlavou na budovu nebo strom a prolétnete rovnou skrz ně. Jest­li se těmto traumatickým zážitkům chcete vyhnout, pak na nějaké rozhlí­žení raději zapomeňte. Nikdy se úplně nezbavíte návyků svého fyzického těla, které vám říkají, že podobné věci jsou pevné, tuhé. Alespoň mně se to nepodařilo. Pořád mám tendenci vydat se ke dveřím, když odcházím, a celou situaci si znovu uvědomím až ve chvíli, kdy ruka mého druhého těla projde klikou. To se vždycky rozčílím a projdu raději zdí než dveř­mi, abych si upevnil vědomí charakteristiky druhého stavu.

V souvislosti s tímto užitečným naváděcím instinktem, který není ovlivňován vzdáleností, se objevuje jeden problém, a to fakt, že tento sys­tém je až příliš citlivý. Řídí se tím, na koho nebo na co pomyslíte. Stačí, aby se nějaká postranní myšlenka stala jen na jednu pikosekundu domi­nantní - a následuje změna směru. Přidejte k tomu ještě skutečnost, že vaše vědomé úmysly mohou být v rozporu s přesvědčením vašeho pod­vědomí, pokud jde o cíl vašeho výletu, a možná vám začne docházet, proč tolik pokusů o získání nějakých průkazných dat v lokalitě I skončilo ne­úspěchem. Někdy si říkám, jak je možné, že se nám podařilo získat vůbec nějaká data, když je těch komplikací kolem našich experimentů tolik.

Zde uvádím některé případy špatného směru, způsobeného nepatřič­nými myšlenkami, které jsou zaznamenány v našich archivech:

12. 4. 1963 pozdní odpoledne

Teplota 20 stupňů, vlhkost vzduchu nízká, barometr vysoko. Použil jsem odpočítávací techniku, pocity tepla se dostavily při čísle třicet jed­na. Oddělení proběhlo lehce s úmyslem, navštívit přítele. Použil jsem protahovací metodu, zdálo se, že cestuji nezvykle dlouho na to, že to měl být výlet do vzdálenosti pouhých pěti kilometrů... Pak jsem se za­stavil. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil jsem, že sedím na okraji střechy dvoupatrového domu a pode mnou je něco, co by mohl být dvo­rek. Na dvorku pracovala žena, v ruce držela koště, jak jsem se na ni díval, otočila se a vrátila se do domu. 'Těsně předtím, než vešla, ji co­si přimělo, aby pohlédla vzhůru, přímo mým směrem. Vyděšeně sebou trhla, zaběhla dovnitř a třískla dveřmi. Měl jsem pocit, že bych měl odejít, bylo mi trapné, že jsem tu ženu vystrašil. Použil jsem signál fy­zického pohybu a bez potíží jsem se vrátil a vklouzl zpět do svého fy­zického těla. Doba opuštění: sedm minut deset vteřin. Komentář: za­jímalo by mě, co viděla ta žena sedět na okapu. A také - proč tento cíl? Zřejmě opět nedostatečné soustředění.

29. 6. 1960 večer

Teplota 24 stupňů, vlhkost vzduchu střední, barometr průměr, fyzic­ky unavený. Nával krve se objevil v momentě těsně před usnutím, s plá­nem navštívit dr. Andrija Pucharicha kdesi v Kalifornii. Chvíli jsem se pohyboval naslepo, pak jsem se zastavil. Kolem stolu seděli čtyři li­dé, jeden z nich chlapec asi jedenáctiletý. Evidentně to nebyl dr. Pucharich, pokud se ovšem nestalo něco neobvyklého. 'Zeptal jsem se, kde jsou, co je to za místo, město nebo stát. Na svou otázku jsem nedostal odpověď, ale pocítil jsem z jejich strany ostražitost. Zeptal jsem se zno­vu a chlapec se otočil, zřejmě aby odpověděl, ale jeden z mužů ho okři­kl: „Neříkej mu to!" Zcela jasně se mě z nějakého důvodu báli. Omlu­vil jsem se za. svou nervozitu, vysvětlil jsem jim, že jsem v tomhle ne-fyzickém počínání stále ještě nováčkem, otočil jsem se a opustil je, abych je ušetřil, nepříjemných pocitů. Návrat do fyzického těla bez ja­kýchkoli zvláštností. Čas opuštění: osmnáct minut. Komentář: žádné spojení s aktivitami dr. Pucharicha v té době, jak mi sdělil. Opět špat­ný cíl, ověření nemožné. Proč vzbuzuje moje přítomnost takový strach?

Neschopnost kontrolovat cíl cesty vždy byla a stále ještě je hlavním pro­blémem dosažení konzistentních a opakovaných výsledků. Pokusy často dopadly jako výše popsané situace. Následuje jeden případ, který nám přinesl průkazná data, ačkoli zúčastněné osoby nevěděly a nevědí o svém podílu na experimentu:

27. 11. 1962 ráno

Teplota 20 stupňů., vlhkost vzduchu průměrná, barometr pod průmě­rem, fyzicky odpočatý. Použil jsem odpočítávací relaxační metodu a k vyvolání vhodných podmínek jsem použil mentální vzorec sexuál­ního centra a dýchání ústy. Z těla jsem se dostal odloupnutím, jako když se z fyzického těla sloupne povrchová vrstva. Byl jsem volný a vzná­šel se pokojem. Chtěl jsem navštívit Andrewa Bahnsona. Výlet jsem začal pomalu, abych si mohl co nejdůkladněji prohlednout okolí. Po­malu jsem proletěl západní zdí, kde jsem cítil texturu jednotlivých vrs­tev materiálů, potom do dalšího pokoje, který byl zařízen jako obý­vák, do třetího pokoje, zase obývák, nikde nikdo nebyl. Zrychlil jsem. Neviděl jsem nic než šedoěerné šmouhy. Stále jsem se soustřeďoval na pana Bahnsona a konečně jsem se zastavil. Byl jsem v normálně veli­kém pokoji, v ložnici, byli tam. tři lidé. Napravo se nacházela veliká postel, ve které leželi dva dospělí lidé. Nalevo od postele seděla na ze­mi malá, asi šestiletá holčička. Holčička se podívala přímo na mne a vzrušeně vydechla: „Já vím, co jsi!"

Otočil jsem se k ní tak pomalu a mírně, jak jsem jen mohl, abych ji nevystrašil, a zeptal jsem se: „ Ty to víš? Výborně! Co tedy jsem?" Ne­byla vůbec vystrašená, když mi odpověděla: „ Ty jsi astrální projekce!" (Možná použila jiné slovo, jako třeba „duch", ale ať tak či tak, bylo zcela zřejmé, že ví, o čem mluví.) Zeptal jsem se jí, kde žije a který je rok, ale nemohla mi odpovědět, takže jsem se otočil k těm dvěma v po­steli. Snažil jsem se být opatrný, aby nebyli nervózní a nebáli se mě, ale oni se stejně báli. Zeptal jsem se jich, který je rok, ale vypadalo to, že mi nerozumějí (že by v nadvědomí neexistoval pojem času?). Za­měřil jsem se na muže a zeptal se ho, jak se jmenuje a kde žije. Ner­vózně mi odpověděl. Vypadal velmi znpokojeně a tak jsem poodešel a podíval se z okna, abych zjistil, kde jsem. Pod oknem byla stříška, jaké bývají nad vchodovými dveřmi. Dole byla ulice s mnoha stromy a s psem trávníku uprostřed. U chodníku stálo zaparkované auto, se­dan tmavé barvy.

Ucítil jsem potřebu vrátit se do svého fyzického těla a otočil jsem se zpátky k těm třem lidem. Zeptal jsem se, jestli by mě chtěli vidět „odlétnout". Holčička byla nadšena a na dospělých byla vidět úleva. Použil jsem natahovací techniku, prostřelil jsem stropem a bez problé­mů se vrátil do svého fyzického těla. Důvod odvolání: od dýchání ús­ty jsem měl sucho v krku. Doba opuštění: čtyřicet dva minut. Komen­tář: po telefonu se mi podařilo lokalizovat tuto rodinu na adrese, kte­rou mi muž udal. Bylo by vhodné je pod nějakou záminkou fyzicky navštívit?

Z toho, co jsem zde popsal, je zřejmé, že k průkaznějšímu ověření akti­vit druhého těla v lokalitě I by bylo potřeba mnohem extenzivnější a orga­nizovanější snahy. Jeden subjekt a několik různých vědců a psychiatrů zdaleka nestačí. Také je zřejmé, že se v tomto stádiu kontroly nedá zabrá­nit neočekávaným návštěvám nic netušících osob. Mnohé bychom se mož­ná dozvěděli, kdyby bylo možné pohovořit si s těmito lidmi o tom, co ve chvíli neočekávané návštěvy viděli a cítili. Jen zcela výjimečně se podaří získat dostatek informací k jejich identifikaci jako ve výše popsaném pří­padě.

Také je zajímavé tam, kde je to možné, zaznamenat rozpory v pozo­rováních z lokality I při aktivitách ve druhém těle a druhém stavu. Kro­mě velmi neobvyklých případů jsou veškeré „vizuální" vjemy zazname­návány v odstínech četné a bílé. To je běžné, ať už jsou světelné podmínky jakékoli. Přesto se může stát, že ostré kontrasty světla a stínu způsobí ne­správný vjem. Jestliže se například od tmavých vlasů muže odráží silné světlo, může vzniknout dojem, že muž má ve skutečnosti světlé vlasy, ja­ko v následujícím případě:

5. 5. 1961

Teplota 22 stupňů, vlhkost vzduchu vysoká, barometr na středních hodnotách, fyzicky neutrální. Po večeři, k večeru, naplánoval jsem si pokus navštívit dr. Pucharicha. Použil jsem čelistní dýchací metodu relaxace, po chvíli se jen s mírnými obtížemi dostavily vibrace techni­kou natažení v úhlu 90°. Použil jsem jednoduchou techniku mentál­ního vyzdvihnutí a soustředil jsem se na přání navštívit dr. Puchari­cha. Po krátké cestě jsem se zastavil v místnosti. Byl tam dlouhý úzký stůl, několik židlí a knihovna. U stolu seděl muž a psal něco na pa­pír. Připomínal dr. Pucharicba, ale měl světlejší nebo možná i blonďaté vlasy. Pozdravil jsem ho, on zvedl hlavu, podíval se na mě a usmál se. Potom řekl, že našemu projektu bude věnovat více času, a omluvil se, že ho zanedbával. Odpověděl jsem, že tomu rozumím, ale potom jsem pocítil potřebu vrátit se do fyzického těla a vysvětlil jsem mu, že musím odejít. On řekl, že chápe, že musím být opatrný, a já jsem se otočil a rychle se vrátil do svého fyzického těla. Bez problémů jsem do něj vstoupil. Důvodem odvolání byla má pravá ruka, kterou jsem měl podivně zkroucenou pod tělem a byla značně odkrvená. Komentář: při rozhovoru s dr. Pucharichem jsem zjistil, že místo a činnost odpoví­daly, ale dr. Pucharich si na mou návštěvu nepamatuje. „Blond" bar­vu jeho vlasů zřejmě způsobil silný odraz světla, které mu zářilo za hlavou.

Předchozí záznam také ilustruje potíže s komunikací. Dr. Pucharich byl vzhůru a věděl, že se ho tímto způsobem pokusím navštívit, přesto si vě­domě vůbec nepamatuje, že by se něco podobného událo. Vše ostatní souhlasí, vše, kromě mnou zaznamenané „konverzace". To se stává tak často, že se tento problém stal předmětem mnoha diskusí. Prvním před­pokladem bylo, že jsem si ty rozhovory jednoduše vyfantazíroval. Zdálo se pravděpodobné, že jsem při tom používal své znalosti - uložené na ne­vědomé úrovni - o navštívených lidech, a tak jsem si vytvářel „autentic­kou" konverzaci. Tuhle teorii jsme museli opustit ve chvíli, kdy jisté množ­ství podobných rozhovorů přineslo informace, které mohla znát pouze druhá strana.

Další problém, který přináší cestování v lokalitě I, je faktor času. K hlu­boké relaxaci nutné k dosažení druhého stavu je bohužel nejlepší doba zcela nevhodně pozdě v noci. Takže je zcela přirozené toho pokud mož­no využít. V té době je potřeba méně námahy a oddělení se uskuteční mnohem rychleji. Přesto nejsou psychologické a fyziologické podmínky nutné k dosažení požadovaného stavu stále ještě dobře známy, a jsou te­dy těžko předvídatelné. Z tohoto důvodu se nám mnohokrát stalo, že po­kusy, prováděné čistě za účelem získání informací, skončily neúspěchem. O činnosti objektu se často nedalo zaznamenat nic jiného než prostý fakt, že navštívená osoba ležela v posteli a spala. Tyto případy se v žád­ném případě nedají považovat za důkazy. Většina lidí provádí tuto „čin­nost" každou noc.

Podobně i pokusy prováděné za denních hodin přinášely své problé­my. Vzhledem k tomu, že není možné přislíbit „kontakt" v určitou mi­nutu či hodinu, většina zúčastněných lidí prostě dělala to co obvykle. Takže když se pak taková „návštěva" uskutečnila, většinou neprováděli nic jedinečného či nezvyklého, a když bylo třeba potvrzení, pamatovali si detaily jen velmi málo. Všichni máme obrovský sklon zapomínat de­taily rutinních činností v našem životě. Můžete si to sami vyzkoušet. Jed­noduše se zkuste upamatovat na všechny podrobnosti toho, co jste pod­nikali řekněme včera odpoledne ve tři hodiny dvacet tři minut. Jestliže to byla vaše obvyklá činnost, budete si zřejmě pamatovat jen tu činnost, žád­né detaily. Možná ani to ne.

jenomže experimentování v lokalitě I je nesmírně důležité, možná víc než cokoli jiného, protože dostatek průkazných dat o druhém těle a dru­hém stavu je možné získat jen v lokalitě 1. Dostatek, to znamená tolik, aby se jimi začaly zabývat oficiální skupiny vědců. Jen skrze takovýto kon­centrovaný a extenzivní výzkum můžeme dosáhnout revolučního průlo­mu v poznávání druhého těla, které potom můžeme aplikovat na naše zá­kladní znalosti o člověku. Pokud se to nezdaří, zůstane celý fenomén druhého těla nerozluštěnou záhadou - přinejlepším. V horším případě bude vysmíván, zesměšňován a považován za nesmyslné fantazie nepřija­telné ani pro vědce ani pro filosofy. Z tohoto důvodu se ve zprávách z na­šich experimentů opakuje neustále jedno téma: „Získat průkazná data!"

Zde následuje experiment z pozdější doby odehrávající se v lokalitě I, který se uskutečnil v EEG laboratoři nemocnice umístěné v kampusu jed­né z našich předních univerzit.

EXPERIMENT # EEG 19. 7. 1996

Do EEG laboratoře v nemocnici jsem dorazil v 21:00 hodin. Přijel jsem z Richmondu, 120 km autem. Žádný zvláštní pocit únavy. Ko­lem jedné hodiny odpoledne jsem se cítil ospalý, ale neodpočíval jsem. Celý den jsem byl aktivní, vstával jsem přibližně v 6:30 ráno.

O půl desáté večer mi již asistentka připevnila všechny elektrody. Asistentka byla jediným člověkem, který byl přítomen, když jsem při­jel. Ulehl jsem na přenosné lehátko v polozatemněné místnosti. Sun­dal jsem si košili, kalhoty jsem si ponechal. Použil jsem polštář a při­krývku. Měl jsem obvyklé potíže s pohodlím, zvláště s uchem, přitisknutým k polštáři. Jsem zvyklý spát na straně a elektrody připev­něné k uchu mi překážely. Pokoušel jsem se přirozeně se uvolnit, ale neúspěšně. Konečně se mi podařilo dosáhnout určitého stupně relaxa­ce (použil jsem metodu počítání od jedné, kdy jsem si každé číslo aso­cioval s určitou částí těla počínaje od nohou a zároveň na to místo za­měřil pozornost a svůj vnitřní zrak s cílem tuto část těla uvolnit). Jako obvykle má pozornost několikrát odběhla jinam, ale vždy jsem ji vrá­til k relaxačnímu cvičení. Prošel jsem celou sekvencí, aniž se mi po­dařilo se úplně uvolnit, a tak jsem začal znovu od začátku. Po pěta­čtyřiceti minutách marného úsilí jsem se rozhodl udělat si přestávku, posadil jsem se na posteli (napůl) a zavolal asistentku.

Napůl jsem seděl, kouřil cigaretu a povídal si s asistentkou - asi pět až osm minut. Potom jsem to zkusil znovu. Chvíli jsem se snažil poradit si s nepohodlím způsobeným elektrodou na uchu a pak jsem se s částečným úspěchem soustředil právě na své ucho s cílem „umrt­vit" ho. Znovu jsem se vrátil k postupné uvolňovací metodě. V polo­vině druhého kola se za plného vědomí (aspoň mi to tak připadalo) dostavil pocit tepla. Rozhodl jsem se pro techniku „vyvalení se" (začal jsem se pomalu otáčet, jako kdybych se ve svém fyzickém těle chtěl v po­steli otočit). Cítil jsem, jak se obracím, a zpočátku jsem se domníval, že skutečně pohybuji svým fyzickým tělem. Cítil jsem, jak jsem se pře­valil přes okraj lehátka, a připravoval jsem se na pád na podlahu. Když jsem nespadl, bylo mi jasné, že jsem se oddělil. Vzdaloval jsem se svému fyzickému tělu tmavým prostorem a dostal jsem se ke dvěma mužům a ženě. „Vidění" nebylo příliš jasné, ale trochu se zlepšilo, když jsem se přiblížil. Žena, vysoká, tmavovlasá, asi čtyřicetiletá (?), sedě­la na pohovce nebo širokém křesle. Napravo od ní seděl jeden muž. Před ní, mírně doleva, byl druhý muž. Nikoho z nich jsem neznal. Byli zabráni do rozhovoru, jemuž jsem nerozuměl. Snažil jsem se upou­tat jejich pozornost, ale nešlo to. Nakonec jsem se natáhl a štípl jsem. ženu (velmi jemně) do boku, těsně pod žebra. Vypadalo to, že zare­agovala, ale komunikaci jsem nenavázal. Rozhodl jsem se vrátit se do fyzického těla, zorientovat se a začít znovu.

Návratu jsem docílil jednoduše tím, že jsem na něj pomyslel. Ote­vřel jsem své fyzické oči, všechno bylo v pořádku. Polkl jsem, abych si zvlhčil hrdlo, zavřel jsem oči, dovolil teplu opět stoupnout a použil stejnou techniku „vyvalení se" jako předtím. Tentokrát jsem se vzná­šel nad zemí vedle postele. Pomalu jsem padal a cítil jsem, jak cestou, dolů procházím všemi EEG dráty. Jemně jsem se dotkl země a potom jsem „uviděl" světlo, které sem vnikalo otevřenými dveřmi z vedlejší místnosti. Snažil, jsem se zůstat v těsné blízkosti a zaplul jsem pod le­hátko. Vznášel jsem se v horizontální poloze a lehce se přitom dotýkal podlahy prsty, abych se neztratil. Pomalu jsem proplul dveřmi. Hle­dal jsem asistentku, ale nemohl jsem ji najít. Nebyla, v místnosti na­pravo (tam byly umístěny kontrolní panely), a tak jsem se přesunul do další, jasně osvětlené místnosti. Rozhlédl jsem se na všechny strany a náhle jsem ji uviděl. Nebyla sama. Byl s ní muž, ona stála čelem ke mně a on stál nalevo od ní.

Pokusil jsem se přitáhnout její pozornost a téměř okamžitě mě za­plavil hřejivý pocit tepla a radosti, že se mi konečně podařilo to, o co jsme tak dlouho usilovali. Asistentka byla opravdu vzrušená a nadše­ně mě objala. Také jsem ji objal a sexuální podtón, který se objevil, byl natolik slabý, že jsem ho mohl téměř ignorovat. Po chvilce jsem se odtáhl, jemně jsem položil ruce na její obličej, každou na jednu tvář, a poděkoval jsem jí za pomoc. Kromě této komunikace zde vsak neby­la žádná další inteligentní objektivní komunikace. Vlastně jsem to ani nezkusil, protože jsem byl příliš vzrušený tím, že se mi konečně poda­řilo dosáhnout oddělení a zůstat v místě experimentu.

Potom jsem se otočil k přítomnému muži. Byl asi stejně veliký ja­ko ona a měl kudrnaté vlasy, několik pramenů mu padalo do čela. Po­koušel jsem se upoutat jeho pozornost, ale nešlo mi to. Opět jsem se zdráhavě rozhodl, že asistentku jemně štípnu, což jsem udělal. Nevši­ml jsem si, že by to mělo nějakou odezvu. Pocítil jsem, že mě cosi táh­ne zpět do mého fyzického těla. Otočil jsem se, prošel jsem dveřmi a leh­ce jsem vklouzl zpátky. Důvod nepohodlí: sucho v krku a bolavé ucho.

Zkontroloval jsem si, že integrace byla dokončena, že jsem se „cí­til" normálně ve všech částech svého těla. Otevřel jsem oči, posadil se a zavolal asistentku. Když vešla, oznámil jsem jí, že se mi to konečně podařilo a že jsem ji viděl - ovšem s mužem. Odpověděla, že to byl její manžel. Zeptal jsem se, jestli je ještě venku a ona řekla, že ano, že jí přišel v těchto pozdních hodinách dělat společnost. Zeptal jsem se, proč jsem se s ním nesetkal již dříve a ona mi vysvětlila, že to je zdej­ší nařízení, že ti, kteří zde nepracují, se nemají setkávat s pacienty. Vyjádřil jsem přání vidět ho, na což ona přistoupila.

Asistentka mi sundala elektrody a já s ní vyšel ven, abych se setkal s jejím, manželem. Byl stejně velký jako ona a měl kudrnaté vlasy. Po několika konverzačních obratech jsem se rozloučil. Nevyptával jsem se asistentky ani jejího manžela, jestli něco cítili nebo viděli. Přesto jsem přesvědčen, že její. manžel je ten muž, kterého jsem viděl během své ne-fyzické návštěvy. Můj druhý pocit byl, že asistentka během experi­mentu nebyla v kontrolní místnosti, ale že stála se svým manželem v jiné místnosti. To může být těžší určit, protože zde platí nařízení, že během experimentu musí asistent vždy zůstat u kontrolních pane­lů. Pokud se mi ji podaří přesvědčit, že v tomto případě je pravda dů­ležitější, mohl by být potvrzen i tento druhý fakt. Takže jediným dů­kazem, kromě toho, co se mohlo objevit na EEG, je přítomnost man­žela asistentky, o které jsem předem nevěděl. Tuto skutečnost může asistentka potvrdit:

Následná ověření: ve zprávě pro dr. Tarta asistentka uvedla, že v době indikované „separace" byla ve vnější místnosti se svým manže­lem. Také potvrdila, že jsem o jeho přítomnosti nevěděl a že jsem se s ním nikdy dříve nesetkal. Dr. Tart se vyjádřil, že záznam EEG roz­hodně vykazuje neobvyklou a unikátní aktivitu mozku v průběhu ex­perimentu.

převzato z https://www.facebook.com/notes/jan-bergmann