Robert A. Monroe - Cesty mimo tělo - (1. část)

Výňatek z úvod

Robert A. Monroe je úspěšný obchodník, jemuž se před více než de­seti lety zcela nečekaně začaly v životě objevovat OOBE (cestovní jasnovidnost, astrál­ní cestování, mimotělní zkušenosti, out-of-the-body experiences). Protože pochá­zí z akademické rodiny a má více než průměrný intelektuální trénink, uvědomil si, že tyto zážitky jsou velmi neobvyklé, a začal si je hned od začátku systematicky zapisovat. O samotných OOBE se zde nebudu více zmiňovat, jejich popis v knize je natolik fascinující a výstižný, že to ne­ní třeba. Místo toho bych se rád věnoval vlastnostem, které z Roberta Monroea dělají dobrého reportéra a které v mých očích dodávají popiso­vaným událostem důvěryhodnost. U většiny lidí, kteří zažili nějakou převratnou událost, zvláště pokud je důležitá z náboženského hlediska, se podrobným dotazováním přijde na to, že jejich původní popis situace neodpovídá tomu, co se skutečně stalo, ale spíše tomu, co si mysleli, že to znamená. Jako příklad předpo­kládejme, že určitému člověku se skutečně stalo, že uprostřed noci náhle plul ve vzduchu nad svým tělem. Ještě se nevzpamatoval z překvapení, když zahlédl nezřetelnou stínovou postavu na druhém konci místnosti a potom kruh modrého světla vznášející se kolem této postavy zleva do­prava. Potom náš člověk ztratil vědomí a probudil se zpět ve svém těle. Dobrý reportér prostě popíše tuto scénu tak, jak je. Mnozí lidé však v nej-lepší víře řeknou něco jako: „Má nesmrtelná duše byla minulé noci boží milostí vyzdvižena z hrobky mého těla a objevil se anděl. Jako projev bo­ží přízně mi anděl ukázal symbol celistvosti."

Často jsem se setkal s takto velikým zkreslením, když jsem měl mož­nost vyptávat se lidí na to, co přesně zažili, ale většina publikovaných zpráv o OOBE podobným dotazováním neprošla. Tvrzení, že OOBE způsobil Bůh, že stínová figura byla anděl a že modrý kruh byl symbo­lem celistvosti, jsou pouze interpretaci, nikoli zkušeností samotnou. Vět­šina lidí si ani neuvědomuje, jak moc jejich mysl všechno automaticky interpretuje. Domnívají se, že vidí věci tak, jak jsou.

Mezi několika málo lidmi, kteří píší o opakovaných OOBE je Robert Monroe výjimečný tím, že si uvědomuje, jak moc se jeho mysl pokouší jeho zkušenosti analyzovat a vysvětlovat, aby si je mohla zařadit do zná­mých schémat. Jeho zprávy jsou velice cenné, protože si dává záležet na tom, aby své zážitky opravdu popisoval „tak, jak se staly".

Pokud budeme hledat informace o OOBE ve vědeckých pramenech, nenajdeme prakticky žádné. Vědci prostě nevěnovali tomuto jevu žádnou pozornost. Situace je velmi podobná v oblasti vědecké literatury zabýva­jící se mimosmyslovým vnímáním (extrasensory perception, ESP). Feno­mény jako telepatie, jasnovidectví, jasnozřivost a psychokineze jsou v ter­mínech dnešního světového názoru „nemožné". Protože se stát nemohou, vědci se neobtěžují důkazy, že se stávají; a protože nemají důkazy, posilu­je se jejich víra v nemožnost existence těchto fenoménů. Tento způsob kruhového odůvodňování pohodlného názorového systému se netýká jen vědců, ale je jedním z důvodů, proč se tak málo vědeckého výzkumu vě­nuje OOBE a ESP (extra sensory perception - mimosmyslové vnímání).

Přesto, že chybí „důvěryhodná" vědecká data, existuje množství jed­noznačných závěrů, které si může každý vyvodit z dostupných mate­riálů.

Za prvé, OOBE představují obecnou lidskou zkušenost. Nikoli v tom smyslu, že by se stávaly velkému počtu lidí, ale v tom smyslu, že se děly v průběhu celé zaznamenané historie lidstva a že jsou mezi nimi nápad­né podobnosti, ačkoli se staly lidem pocházejícím z extrémně rozdílných kulturních prostředí. Můžeme najít záznam o OOBE od ženy v domác­nosti žijící v Kansasu, který velice připomíná popis OOBE ze starého Egypta nebo nějakého orientálního zdroje.

Za druhé, OOBE je většinou zkušenost, kterou zažijeme jednou za ži­vot a která se přihodí zdánlivě „náhodou". Někdy se přihodí v průběhu nemoci, zvláště je-li to nemoc téměř smrtelná. Nebo v období obrovské­ho emočního stresu. Většinou se to však stane ve spánku, aniž bychom tušili proč a jak. V některých velice vzácných případech se může stát, že se tato zkušenost přihodí na základě vědomého usilování.

Za třetí, OOBE je většinou jednou z nejintenzivnějších zkušeností lid­ského života a má za následek radikální změnu názorů. Většinou je to vy­jádřeno slovy jako: „Již nevěřím na život po smrti a na nesmrtelnou du­ši, já vím, že přežiji svou smrt." Člověk cítí, že přímo zakusil, jaké to je být naživu a při vědomí bez svého fyzického těla, a proto ví, že má jakou­si duši, která přežije smrt jeho fyzického těla. Toto přesvědčení nenásle­duje logicky po OOBE, protože i když připustíme, že OOBE je víc než jen pozoruhodný sen nebo halucinace, víme také, že se udál v době, kdy naše fyzické tělo bylo živé a normálně fungovalo, z čehož by se dalo usu­zovat, že OOBE může záviset na našem fyzickém těle. Tento argument však nikterak nepůsobí na ty, kteří OOBE zažili. Takže bez ohledu na to, jak nahlížíme na „skutečnost" OOBE, je jasné, že je to zkušenost, která si zaslouží hlubší psychologický výzkum. Jsem si jist, že naše představa o existenci duše je výsledkem dřívějších zkušeností lidí s OOBE. Když uvážíme, jak důležitá je idea duše pro většinu náboženství a jak důležité je náboženství v životě lidském, je neuvěřitelné, že se vědcům tak dlou­ho a tak jednoduše dařilo zametat tento problém pod koberec.

Za čtvrté, pro ty, kteří to zažili, je OOBE zkušenost extrémně radost­ná. Zhruba bych to odhadl tak, že asi 90-95% lidí, kteří zažili OOBE, je velice rádo, že tuto zkušenost mají a považují ji za zkušenost radost­nou, zatímco asi 5% lidí je velmi vyděšených, protože jediný způsob, ja­kým jsou schopni tuto zkušenost při jejím prožívání interpretovat, je, že umírají. Pozdější reakce na prožitek OOBE však přesto může být velice negativní a to ve chvíli, kdy se ho člověk snaží vysvětlit. Téměř po každé přednášce na toto téma za mnou někdo přijde a děkuje mi, že jsem o tom promluvil. Tito lidé tento zážitek již také kdysi zakusili, neumí si ho vy­světlit, a obávají se proto o své duševní zdraví.

Za páté, v některých případech je při OOBE popis situace na vzdále­ném místě nejen správný, ale také mnohem přesnější, než by odpovída­lo náhodě. Nikoli ve většině případů, ale v některých ano. Abychom to mohli vysvětlit, musíme buď připustit, že „halucinogenní" zkušenost OOBE se zde zkombinovala s mimosmyslovým vnímáním, nebo že v jis­tém smyslu dotčená osoba byla opravdu „tam". OOBE se pak stane oprav­du velmi reálným zážitkem.

Skutečnost, že většina našich informací o OOBE pochází z událostí, které se přihodí jen jednou za život, nám přináší dvě velké nevýhody. Ta první je, že většina lidí se do tohoto stavu není schopna dostat na přání, za pomoci své vůle, čímž je vyloučena možnost studovat je v přísných la­boratorních podmínkách. Druhá velká nevýhoda spočívá v tom, že když je člověk náhle na krátkou dobu vržen do úplně nového prostředí, nebý­vá z něj většinou zvlášť dobrý pozorovatel. Je příliš vyvedený z míry a má dost práce s tím, aby se s touto podivnou situací sám nějak vyrovnal. Pro­to zprávy od lidí, jimž se OOBE přihodí jen jednou za život, bývají vel­mi obecné a nepřesné. Při výzkumu OOBE by bylo velice výhodné zís­kat zkušené „cestovatele", kteří jsou schopni se do tohoto stavu dostat pomocí vlastní vůle a kteří by byli zároveň dobrými reportéry. 

Jedna z věcí, na které se psychologové shodnou, je, že lidské povaze je vlastní odmítání změn. Jsme rádi, když je svět takový, jaký si myslíme, že je, i když si myslíme, že je nepříjemný. Alespoň můžeme předvídat, co se bude dít. Změna a nejistota obsahují možnost, že se budou dít znepo­kojující věci, zvláště když přicházející změny neberou ohledy na naše přá­ní, na naši vůli a na naše ego.

V úvodu této knihy jsem se snažil mluvit především o přímých vědec­kých výzkumech OOBE, ale teď se dostáváme k tomu, co je možná nejdůležitější. Zkušenosti pana Monroea jsou děsivé. Pan Monroe mluví o umírání a umírání není téma, které by bylo v naší společnosti považo­váno za slušné. Necháváme na knězích a na politicích, aby pronášeli slo­va útěchy, občas o tom žertujeme a často agresivně fantazírujeme o smr­ti jiných lidí, ale ve skutečnosti o tom nepřemýšlíme, tato kniha vás přivede k přemýšlení o smrti. Některé z věcí, které se tu dočtete, a někte­ré myšlenky, které ve vás vyvolá, se vám nebudou líbit.

Bude jistě velmi lákavé prostě považovat pana Monroea za blázna a dá­le se jím nezabývat. Doporučuji vám, abyste to nedělali. Zároveň vám ne­doporučuji, abyste brali všechno, co říká, za absolutní pravdu. Pan Mon­roe je skvělý reportér, je to muž, kterého si velice vážím, ale je to jen jeden muž, který vyrostl a byl vychován v určitém prostředí, v určitou dobu, což znamená, že jeho pozorovací schopnosti jsou omezené. Pokud toto budete mít na mysli, a přesto budete pozorně číst o zážitcích, které po­pisuje, možná vás to zneklidní, ale pochopíte některé velice důležité vě­ci. Přesto, že se budete bát.

Jestliže jste sami zažili OOBE, může vám tato kniha pomoci, abyste se báli méně, nebo abyste rozvinuli svůj potenciál v cenný talent.

Čtěte pozorně a sledujte své reakce. Jestliže si to opravdu chcete sami vyzkoušet, hodně štěstí.

Charles T. Tart Davis,

Kalifornie

10. ledna 1971

Nikoli kouzelnou hůlkou, nikoli lehce

To, co bude teď následovat, se většinou objevuje v předmluvě nebo v úvo­du. Umístil jsem to sem, protože předpokládám, že většina čtenářů úvo­dy nečte, aby se dřív dostala k podstatě věci. V tomto případě však to, co bude následovat,  je jádrem celého problému. Primárním účelem publikace materiálů zde shromážděných je 1) mož­nost, že když se tyto myšlenky dostanou mezi co možná největší počet li­dí, některá další lidská bytost - byť jen jediná - bude ušetřena agónie a hrůz metody pokusů a omylů v oblasti, kde dosud nebyly k dispozici žádné konkrétní odpovědi; tomuto člověku snad bude útěchou, že i jiní lidé mají podobné zážitky, sám je rozezná jako fenomén, a bude tudíž ušetřen traumat psychoterapie nebo dokonce nervového zhroucení a umístění v psychiatrické léčebně; a 2) že zítra, nebo možná v příštích letech, rozšíří naše formální věda své obzory, koncepty, postuláty a výzkumy, otevře doširoka vrata a brány zde pootevřené a vydá se na cestu k další­mu obohacení našich znalostí, k porozumění nám samým a celému na­šemu okolí. Pokud se naplní jeden nebo snad oba z těchto cílů, kdykoli a kdeko­li, bude to pro nás dostatečná odměna. Prezentace těchto materiálů není určena žádné určité vědecké skupi­ně. Fyzikové, chemici, biologové, psychiatři a filosofové mohou ke stej­nému účelu použít techničtější nebo specializovanější terminologii. Ta­kovou interpretaci očekávám. Znamenalo by to, že náš komunikační plán funguje, že jsme schopni „obyčejným" slovníkem zprostředkovat podsta­tu problému širokému publiku a nejen hrstce specialistů. Očekávám také, že mnohé interpretace si budou vzájemně odporovat. Nejtěžším mentálním procesem ze všech je objektivně posoudit koncept, který, pokud ho přijmeme jako fakt, popře naše celoživotní zkušenosti a vzdělání. Nicméně mnoho věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, bylo přijato na základě mnohem menšího množství faktů a přímých dů­kazů než to, co zde předkládám, takže můžeme doufat, že stejný systém bude platit i v případě informací obsažených v této knize. Objektivní posuzování je opravdu nejsložitější duševní proces ze všech. Jednou za život úplně postačí.

Podívejme se na začátek této upřímné reportáže o velice soukromých zkušenostech.

Na jaře roku 1982 jsem žil relativně normální život v relativně nor­mální rodině. Rodina odešla do kostela a já jsem se věnoval pokusu, při němž jsem naslouchal určité nahrávce ve velice izolovaném prostředí. Byl to jednoduchý pokus jak zaměřit pozornost na jediný signální (audiální) zdroj podnětů v podmínkách, kdy jsou podněty ostatním smyslovým or­gánům sníženy na minimum. Stupeň vnímání a zapamatování měl indi­kovat úspěch této techniky. Poslouchal jsem nahrávku izolován od jiných zrakových či sluchových vjemů. Nahrávka neobsahovala žádné podivné či neobvyklé pokyny ani sugesce. Při pohledu zpět se jako nejdůležitější jeví pokyn všímat si a za­pamatovat si vše, co se během tohoto relaxačního cvičení stane. Páska se přehrála bez jakýchkoli neobvyklých výsledků. Mé vzpomínky byly jasné a ucelené, protože to byl výsledek mé vlastní snahy, a tudíž důvěrně zná­mý. Možná až příliš, protože v mém případě nebylo možné si zapamato­vat nic nového. Bylo by potřeba tuto techniku vyzkoušet s jiným subjek­tem. Když se rodina vrátila z kostela, dali jsme si pozdní snídani, která se skládala z míchaných vajec, slaniny a kávy. U stolu došlo k jakémusi men­šímu nedůležitému nedorozumění, které se nevztahovalo k tomuto pro­blému. Asi o hodinu později mě zachvátila silná křeč, která ocelovou želez­nou silou stahovala celou oblast mého solárního plexu, oblast pod hrud-ním košem, táhnoucí se přes celou bránici. Souvislý pruh neustupující bolesti. Napřed jsem si myslel, že jsem se při snídani něčím otrávil. V zoufal­ství jsem se snažil vyvolat zvracení, ale žaludek byl prázdný. Ostatní čle­nové rodiny, kteří jedli totéž co já, neměli žádné potíže, žádné příznaky nemoci nebo nevolnosti. Zkusil jsem chodit a cvičit, protože jsem se do­mníval, že se jedná o křeč břišního svalstva. Slepé střevo to být nemoh­lo, to jsem již neměl, vyoperovali mi ho již dříve. I přes všechnu bolest jsem mohl normálně dýchat a můj srdeční tep se zdál být normální. Nepotil jsem se a neměl jsem žádné další příznaky - jen to ztuhnutí, napě­tí, křeč pásu svalů v horní části břicha. Napadlo mě, že to mohlo způsobit něco z nahrávky, kterou jsem před­tím poslouchal. Znovu jsem si ji vyposlechl a procházel jsem psaný text, podle kterého byla namlouvána, ale nenašel jsem nic neobvyklého. Ve snaze uvolnit všechny podvědomé sugesce, které se mohly někde vyno­řit, jsem se poddal všem sugescím z nahrávky. Pořád žádná úleva. Možná jsem měl hned zavolat doktorovi. Jenže můj stav se mi nezdál nijak vážný a ani se nezhoršoval. Ale také se nezlepšoval. Takže jsme na­konec přece jen zavolali. Všichni místní lékaři byli však někde pryč nebo hráli golf. Křeč a bolest trvala od pul druhé odpoledne přibližně do půlnoci. Žád­ná běžná domácí léčba nepomáhala. Někdy po půlnoci jsem samým vy­čerpáním usnul. Vzbudil jsem se časně ráno a křeč i bolest byly pryč. V postižené ob­lasti jsem měl trošku bolavé svaly, ale jen asi jako po záchvatu kašle, nic víc. Co křeč způsobilo, to jsem se nikdy nedozvěděl. Zde tuto příhodu zmiňuji jen proto, že to byla první z neobvyklých událostí, fyzických či jiných, které se mi přihodily. Když se dívám zpátky, zdá se mi, že to možná byl první dotek kou­zelné hůlky, nebo spíš kladiva, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Asi o tři týdny později vstoupila do mé soukromé historie další událost. Protože jsem měl silné podezření, že moje křeč jaksi souvisela s po­slechem nahrávky, neprováděl jsem žádné další podobné experimenty. Takže zde nebylo nic, co by následující událost zjevně vyvolalo. Opět bylo nedělní odpoledne a rodina odešla do kostela. V domě by­lo ticho a klid a já ulehl na pohovku v obývacím pokoji ke krátkému od­počinku. Právě jsem se otočil na břicho (hlavu jsem měl na sever, jestli je to nějak důležité), když se mi zdálo, že se na severu objevil paprsek svět­la přicházející z oblohy v asi třicetistupňovém úhlu nad obzorem. Jako by mě zalilo teplé světlo. Jenže byl bílý den a žádný kužel světla jsem ne­viděl, pokud tam nějaký opravdu byl.

Napřed jsem si myslel, že to bylo sluneční světlo, ale to na severní stra­ně domu nebylo možné. Paprsek zasáhl celé mé tělo a způsobil, že se za­čalo divoce třást, nebo „vibrovat". Byl jsem zcela neschopen pohybu. Při­padal jsem si, jako by mě něco drželo ve svěráku. V šoku a vyděšený jsem se přinutil pohnout. Bylo to jako vzdorovat neviditelným poutům. Pomalu jsem se na pohovce posadil, vibrace a třas pomalu ustaly a já byl schopen se normálně pohybovat. Vstal jsem a prošel jsem se. Pokud vím, neztratil jsem vědomí ani na chvíli, a hodiny ukazovaly, že od chvíle, kdy jsem se natáhl na pohovku, uteklo sotva pár vteřin. Během celé epizody jsem nezavřel oči, viděl jsem pokoj a slyšel zvuky zvenku. Podíval jsem se z okna, zvláště na sever, i když nevím proč a také nevím, co jsem očekával, že uvidím. Všechno vypada­lo normálně, všude byl klid. Sel jsem se projít ven a uvažoval jsem o té divné příhodě, která se mi právě stala. Během následujících šesti týdnů se týž podivný stav zopakoval ještě devětkrát. Objevoval se v různou dobu na různých místech, jediným spo­lečným faktorem bylo, že se objevil vždycky ve chvíli, kdy jsem se uložil ke spánku. Kdykoli tato situace nastala, donutil jsem se posadit a „třas" pomalu ustal. Mé tělo sice pociťovalo „třas", ale zvenku nebylo nic vidět. Moje omezené znalosti medicíny mi nabízely mnohá vysvětlení. Na­padla mě epilepsie, ale pokud vím, epileptici si ze svých záchvatů nic ne­pamatují. Také jsem věděl, že epilepsie je dědičná a její symptomy se pro­jevují od mládí, ani jedno z toho není můj případ. Druhou možností byla nějaká mozková porucha jako třeba nádor. Pří­znaky nebyly typické pro mozkový nádor, ale ta možnost tu byla. Roze­chvělý a s úzkostí jsem zašel za naším rodinným lékařem, doktorem Ri­chardem Gordonem, s kterým se známe již dlouhá léta, a popsal jsem mu své potíže. Předpokládal jsem, že jako internista a odborník, který se za­bývá diagnostikou, pro mě bude mít odpověď. Znal také anamnézu mou i mojí rodiny. Po důkladné prohlídce doktor Gordon usoudil, že příliš mnoho pra­cuji, doporučil mi, abych více spal a shodil nějaké to kilo. Jednoduše ne­našel nic, co by bylo fyzicky v nepořádku. Zasmál se mému nápadu s moz­kovým nádorem i epilepsii. Dal jsem na jeho slova a domů jsem se vrátil klidný. Jestliže tento fenomén nemá žádný fyzický základ, musí to být něja­ké halucinace, určitá forma snění. Takže jestli se mi to ještě někdy stane, budu celou situaci pozorně a pokud možno objektivně sledovat. Vyho­vělo mi to a „stalo se mi to" ještě tentýž večer. Začalo to asi dvě minuty poté, co jsem se uložil ke spánku. Tentokrát jsem se rozhodl „být při tom", místo abych se s tím pral a snažil se z to­ho dostat. Jak jsem tam tak ležel, ten „pocit" se mi nahrnul do hlavy a po­tom zaplavil celé mé tělo. Nebyl to třas, spíš „vibrace", rovnoměrné a ne­měnné. Trochu jako by mi celým tělem probíhal bezbolestný elektrický šok. Vibrační frekvence se zdála nižší než šedesátkový pulzační cyklus, možná poloviční. Měl jsem strach, ale vydržel jsem to a snažil jsem se zůstat klidný. Stá­le jsem viděl místnost okolo sebe, ale moc jsem toho neslyšel, kromě ra­chotu a dunění, které způsobovaly ony vibrace. Byl jsem zvědavý, co se bude dít dál. Nedělo se nic. Po pár minutách pocity pomalu odezněly a já jsem vstal a cítil jsem se naprosto normálně. Měl jsem trochu zrychlený pulz, což bylo jasně způsobeno mým rozrušením, ale jinak nic. S takovým výsled­kem jsem se těchto stavů přestal obávat. Během čtyř nebo pěti příštích „výskytů" těchto událostí, jsem zjistil několik dalších věcí. Nejméně při jedné příležitosti se kolem mne vytvo­řil jakýsi kruh z jiskřiček o průměru asi šedesát centimetrů, jehož střed byl na ose mého těla. Opravdu jsem ten kruh viděl - když jsem zavřel oči. Začínal u hlavy, pomalu se sunul dolů k nohám, potom zase k hla­vě a zpátky v pravidelném rytmu. Doba jednoho cyklu byla asi šest vte­řin. Jak se kruh pohyboval přes mé tělo, cítil jsem vibrace jako pás pro­řezávající se tou kterou částí mého těla. Když vibrace došly až k hlavě, zaplavil mě spolu s nimi burácivý zvuk a já cítil vibrace až v mozku. Měl jsem v úmyslu tento zářivý, jakoby elektrický kruh prostudovat, ale ne­podařilo se mi zjistit, ani co to je, ani proč to tu je. Moje žena a děti o tom všem nic nevěděly. Nechtěl jsem je znepoko­jovat, dokud nebudu vědět něco víc, něco jistého. Svěřil jsem se jen své­mu příteli, známému psychologovi doktoru Fosteru Bradshawovi. Nebýt jeho, nevím, kde bych dnes byl. Možná v blázinci. Mluvil jsem s ním o celé záležitosti a jeho to moc zajímalo. Domní­val se, že by se mohlo jednat o nějakou formu halucinací. Stejně jako náš rodinný doktor mě dobře znal a následkem toho se vesele zasmál mému nápadu, že se u mě začíná projevoval schizofrenie nebo něco podobné­ho. Zeptal jsem se ho, co si myslí, že bych měl dělat. Navždy si budu pa­matovat jeho odpověď. „Hm, nedá se dělat nic jiného než to sledovat a zjistit, co to je," od­pověděl mi. „Koneckonců, nevypadá to, že bys měl moc na výběr. Kdy­by se to stalo mně, šel bych někam do lesa a zkoušel bych to tak dlouho, dokud bych nenašel odpověď." Rozdíl byl v tom, že se to dělo mně a ne jemu, a já jsem si nemohl dovolit odejít do lesa, ať už skutečného či metaforického. Kromě jiného jsem měl rodinu, kterou jsem musel živit. Uplynulo několik měsíců a vibrační stavy se stále objevovaly. Už to bylo skoro nudné, až do jedné noci, kdy jsem ležel v posteli těsně před usnutím. Dostavily se vibrace a já unaveně a trpělivě čekal, až pominou a já budu moci spát. Jak jsem tam tak ležel, ruka mi visela dolů z poste­le a prsty se téměř dotýkaly koberce. Jen tak pro nic za nic jsem zkusil pohnout prsty a dotknout se kober­ce. Aniž bych myslel na to, nebo si uvědomoval, že během vibrací můžu pohnout prsty, zatlačil jsem prsty do koberce. Po chvilce odporu mé prs­ty jakoby prošly kobercem a dotkly se podlahy pod ním. S mírnou zvě­davostí jsem zatlačil ruku hlouběji. Prsty prošly podlahou a tam byl hru­bý povrch vrchní strany stropu místnosti pode mnou. Hmatal jsem okolo a nahmatal jsem malý trojúhelníček odchlípnutého dřeva, ohnutý hřebík a nějaké piliny. Jen mírně zaujat těmito snovými pocity jsem prostrčil ru­ku ještě hlouběji. Prošla podlahou a já měl pocit, jako by celá má paže byla skrz. Ruka se dotkla vody. Bez většího vzrušení jsem prsty zašplíchal ve vodě. Náhle jsem si plně uvědomil celou situaci. Byl jsem zcela bdělý. Za oknem jsem viděl krajinu zalitou měsíčním světlem. Vibrace tu byly stá­le, ale byly mírnější. A přece, ač to bylo nemožné, moje ruka se cachtala ve vodě a měl jsem pocit, jako by byla prostrčena podlahou. Byl jsem zcela jistě úplně vzhů­ru a ten pocit přesto stále trval. Jak jsem mohl být v každém jiném ohle­du vzhůru a přitom stále „snít" o tom, že mám ruku prostrčenou podla­hou? Vibrace začaly slábnout a já měl z jakéhosi důvodu pocit, že je mezi mou rukou, prostrčenou skrz podlahu, a těmito vibracemi, nějaká sou­vislost. Jestliže odezní dřív, než vytáhnu ruku z podlahy, podlaha se mož­ná uzavře a já přijdu o ruku. Možná ty vibrace udělaly dočasně díru do podlahy. Nepřemýšlel jsem, jak se to stalo. Vyškubl jsem tuku z podla­hy, vytáhl ji nahoru na postel a chvíli poté ustaly i vibrace. Vstal jsem, rozsvítil světlo a podíval se na podlahu vedle postele. Nebyla tam žádná díra, ani v podlaze, ani v koberci. Všechno bylo jako vždycky. Podíval jsem se na svou ruku a paži, dokonce jsem na ruce hledal kapky vody. Žádná voda tam nebyla a má paže vypadala naprosto normálně. Rozhlé­dl jsem se po ložnici. Moje žena pokojně spala v posteli, vše se vypadalo jako obvykle. Dlouho jsem o té halucinaci přemýšlel, než jsem se zklidnil natolik, že se mi podařilo usnout.

Následujícího dne jsem dokonce uvažoval o tom, že proříznu díru do podlahy, abych se přesvědčil, jestli je tam vše, co jsem v noci cítil trojúhelníček odchlípnutého dřeva, ohnutý hřebík a piliny. V tu dobu se mi ovšem nechtělo ničit podlahu kvůli nějaké divoké halu­cinaci. Vyprávěl jsem o této epizodě doktoru Bradshawovi a ten se mnou sou­hlasil, že to byl velice přesvědčivý sen. Přimlouval se za díru do podlahy, abychom mohli zjistit, co tam je. Seznámil mě s doktorem Lewisem Wolbergem, významným psychiatrem. Ten se ovšem zajímal o můj případ jen ze slušnosti a evidentně jsem ho nezajímal jako pacient, což mu rozhod­ně nemůžu mít za zlé. Neodvážil jsem se ho zeptat na tu ruku v podlaze. Začínalo to být dost matoucí. Moje okolí a má osobní zkušenost mě vedly k tomu, že jsem očekával odpovědi nebo alespoň nějaké slibné hy­potézy od moderní technologie. Jako laik jsem měl rozhodně nadprůměr­né vědomosti z oblasti medicíny, vědy a techniky. Teď jsem se však do­stal do situace, o které nebyly rychle k dispozici žádné informace, dokonce nebylo možné ani extrapolovat. Při pohledu zpět si stále nedovedu před­stavit, že bych to v jakoukoli dobu prostě nechal být. Možná by se mi to nepodařilo ani kdybych to zkusil. Jestliže jsem v té době měl pocit, že jsem narazil na nesrovnalosti, by­lo to jen proto, že jsem netušil, co mě čeká. Asi o čtyři týdny později, když se „vibrace" dostavily znovu, jsem si dával velký pozor, abych nepo­hnul rukou ani nohou. Bylo to pozdě v noci a já ležel v posteli těsně před usnutím. Moje žena usnula vedle mne. Vzedmutí začalo v hlavě a rychle se rozšířilo do celého těla. Vše vypadalo stejně jako předtím. Jak jsem tam tak ležel a přemýšlel, jestli by celá situace nešla analyzovat nějakým jiným způsobem, napadlo mě, jak by bylo hezké vzít si následujícího dne vět-roň a prolétnout se (to bylo v té době moje hoby). Aniž jsem přemýšlel o následcích - a aniž jsem věděl, že nějaké budou -, myslel jsem na po­těšení, které by mi to přineslo. Po chvilce jsem si uvědomil, že mě cosi tlačí do ramen. S mírnou zvě­davostí jsem sáhl nahoru dozadu, abych zjistil, co to je. Ruka nahmatala hladkou stěnu. Pohnul jsem rukou podél zdi, zeď pokračovala - hladká a nepřerušená. S nastraženými smysly jsem se snažil proniknout matným světlem. By­la to zeď a já ležel rameny u ní. Ihned mě napadlo, že jsem usnul a spa­dl z postele. (Nikdy předtím se mi to nestalo, ale teď se děly nejrůznější podivné věci, a tak mi pád z postele nepřipadal obzvlášť divný.) Potom jsem se podíval znovu. Něco nebylo v pořádku. Tahle zeď ne­měla žádná okna, nebyl u ní žádný nábytek, žádné dveře. Nebyla to zeď v mé ložnici. Ale byla mi nějak povědomá. Poznání přišlo v okamžiku. Nebyla to zeď, byl to strop. Vznášel jsem se u stropu a s každým pohy­bem jsem se mírně pohupoval. Převrátil jsem se ve vzduchu, polekaný, a podíval jsem se dolů. Tam, v kalném světle pode mnou, byla má po­stel. V ní ležely dvě postavy. Napravo byla má žena. Vedle ní ležel ještě někdo. Oba zřejmě spali. Tohle je ale divný sen, pomyslel jsem si. Byl jsem zvědavý. O kom by se mi mohlo zdát, že spí v posteli vedle mojí ženy? Podíval jsem se po­zorněji a zažil obrovský šok. Ten někdo v posteli vedle mé ženy jsem byl já. Má reakce byla téměř okamžitá. Já jsem tady, moje tělo je tam dole. Umírám, tohle je smrt, jenže já nejsem na smrt připraven! Ty vibrace mě zabíjely. Zoufale jako potápěč jsem se vrhl dolů a vnořil se do svého tě­la. Potom jsem ucítil postel a peřinu, a když jsem otevřel oči, díval jsem se na ložnici z perspektivy své postele. Co se stalo? Opravdu jsem skoro umřel? Srdce mi tlouklo rychle, ale ne nějak neobvykle. Pohnul jsem rukama a nohama. Všechno vypadalo normálně. Vibrace odezněly. Vstal jsem a prošel se po pokoji, podíval jsem se z okna, zapálil jsem si cigaretu. Trvalo mi dlouho, než jsem se odvážil vrátit se do postele, lehnout si a pokusit se znovu usnout.

Následujícího týdne jsem opět zašel k doktoru Gordonovi na vyšetře­ní. Neprozradil jsem mu důvod své návštěvy, ale bylo na mně jistě vidět, že mám obavy. Pečlivě mě prohlédl, vyšetřil mi krev, udělal rentgen, elektrokardiogram, prohmatal a prozkoumal všechny dutiny, odebral moč k rozboru a udělal všechna možná další vyšetření. Velice pečlivě vyšetřil všechny případné indikace poškození mozku a důkladně se mě vyptával na záležitosti související s motorikou nejrůznějších částí těla. Poslal mě i na EEG, kde se žádný problém neobjevil. Doktor Gordon mě alespoň o žádném neinformoval a já jsem přesvědčen, že by to dozajista udělal. Potom mi doktor Gordon předepsal něco na uklidnění a poslal mě domů s doporučením zhubnout, omezit kouření a více odpočívat. A jest­li prý mám nějaký problém, tak rozhodně ne fyzický. Zašel jsem za doktorem Bradshawem, přítelem psychologem. Ten mi pomohl dokonce ještě méně a vůbec se mnou nesoucítil, když jsem mu vyprávěl, co jsem zažil. Myslel si, že bych měl zkusit ten podivný zážitek zopakovat, jestli je to možné. Řekl jsem mu, že nejsem připraven zemřít. „Já si nemyslím, že byste zrovna umíral," řekl mi na to doktor Bradshaw s klidem. „Někteří z těch, co cvičí jógu a vyznávají některá východ­ní náboženství, tvrdí, že to dokážou, kdykoli se jim zachce." Zeptal jsem se, co dokážou. „No co, vystoupit na čas ze svého fyzického těla," odpověděl. „Říka­jí, že se mohou dostat všude možně. Měl byste to zkusit." Řekl jsem mu, že je to směšné, absurdní. Nikdo nemůže cestovat pro­storem bez svého fyzického těla. „No, já bych si tím tak jistý nebyl," odvětil klidně doktor Bradshaw. „Měl byste si přečíst něco o hinduismu. Studoval jste na škole nějakou filosofii?" Řekl jsem, že ano, ale pokud si vzpomínám, nedozvěděl jsem se tam nic o téhle záležitosti s cestováním bez fyzického těla. „Možná jste na tu filosofii prostě neměl správného profesora, alespoň to tak vypadá." Doktor Bradshaw si zapálil cigaretu a podíval se na mě. „No tak, nebuďte tak zaťatý, neuzavírejte se tomu. Zkuste to a uvidíte. Jak říkal můj starý profesor filosofie - ,Když nevidíš na jedno oko, otoč hlavou, a když nevidíš na obě, otevři uši a poslouchej.'" Zeptal jsem se, co mám dělat, když jsem i hluchý, ale odpovědi jsem se nedočkal. Jistě, doktor Bradshaw neměl žádný důvod dělat si starosti. Dělo se to mně a ne jemu. Nevím, co bych si počal bez jeho pragmatického pří­stupu a jeho úžasného smyslu pro humor. Jsem jeho dlužníkem a nikdy tento dluh nebudu schopen splatit. Vibrace přišly a odešly ještě šestkrát, než jsem sebral odvahu a ten zá­žitek si zopakoval. A když jsem to zkusil, byl to antiklimax. Když byly vibrace v plné síle, pomyslel jsem si: vzneseš se vzhůru - a vznesl jsem se. Hladce jsem klouzal nad postelí, a když jsem si přál se zastavit, zasta­vil jsem se. Vůbec to nebyl špatný pocit, ale měl jsem strach, že bych mohl náhle spadnout. Po několika vteřinách jsem pomyslel na návrat a chviličku poté jsem cítil, že jsem opět v posteli a že mé běžné smysly jsou plně funkční. Od chvíle, kdy jsem ulehl do postele, do chvíle, kdy vibrace odezněly a já vstal, nedošlo v mém vědomí k žádné diskontinui­tě. Jestli to nebyla skutečnost, jestli to byl jen sen nebo halucinace, pak jsem měl problém. Nebyl jsem schopen rozeznat, kde končilo bdění a začínalo snění. Blázince jsou plné lidí, kteří mají přesně tenhle problém. Podruhé, když jsem se vědomě pokoušel oddělit se od svého těla, jsem byl úspěšný. Znovu jsem se vznesl ke stropu. Tentokrát jsem ale pocítil ohromnou sexuální touhu, tak silnou, že jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. V rozpacích a dopálený sám na sebe za to, že nejsem schopen ovládat vlastní emoce, jsem se vrátil do svého těla. Až asi po pátém pokusu jsem objevil tajemství sebeovládání. Zřejmá důležitost sexuality v celé této záležitosti je tak veliká, že se jí věnuji dále v knize podrobněji. V tu dobu jsem měl nepřekonatelný mentální blok, který mě držel v místnosti, ve které se nacházelo mé tělo. Pro nedostatek jiné použitelné terminologie jsem tento stav začal na­zývat druhý stav a to druhé, nefyzické tělo, které zřejmě také máme, dru­hé tělo. Doposud tato terminologie vyhovuje stejně jako kterákoli jiná. Až do prvního průkazného zážitku, který jsem si mohl skutečně ově­řit, jsem tyto stavy nepovažoval za nic víc než sny, halucinace, neurotic­ké anomálie, pomatení smyslů, počáteční stádium schizofrenie, fantazie způsobené autohypnózou a další ještě horší věci. Ten první průkazný zážitek byl jako rána kladivem do hlavy. Pokud bych získané informace přijal jako skutečnost, byla by to obrovská rána pro téměř veškeré mé dosavadní zkušenosti, mé vzdělání, můj pohled na svět, mé hodnoty. Především by to otřáslo mou naprostou a zcela neoch­vějnou důvěrou ve vědecké poznatky naší kultury. Byl jsem si zcela jist, že naši vědci mají odpověď na vše. Nebo téměř na vše. Na druhou stranu, pokud bych odmítl to, co pro mě bylo zcela evi­dentní, odmítal bych zároveň i to, co jsem tolik respektoval: že emancipace lidstva a jeho vývoj závisí především na jeho převádění věcí nezná­mých na věci známé a to za pomoci jeho intelektu a vědeckých principů. To bylo mé dilema. Možná šlo opravdu o dotek kouzelné hůlky a vel­ký dar, kterým jsem byl poctěn. Stále ještě to nevím.

převzato z https://www.facebook.com/notes/jan-bergmann