Stále mnoho lidí neví, co to vlastně ta Mystika je a jakým způsobem s námi Duch komunikuje ... Pěkný text k tomuto tématu jsme dostali od paní Ivany Doskočilové, za což jí děkujeme.

PN

Pohádky, báje, mýty a legendy.

         Máme také jeden pramen mystické nauky, velmi cenný, poetický a krásný. Jsou to přemnohé národní a lidové pohádky, z nichž mnohé v sobě skrývají mystické jádro. Je pouze třeba číst je srdcem a s očima otevřenýma. Nauky duchovní, které byly známy v nejstarších dobách u všech národů, jsou vtěleny do pohádek, bájí, legend i přísloví všech národů světa. Pohádky jsou k tomu, aby zvěstovaly lidem věčné pravdy mystické formou zábavnou. Jsou jedním z nástrojů ducha, který nedopustí, aby jeho pravdy byly zapomenuty. Protože duch svatý působil od věků všude stejně, vnukl jistým lidem svoje zákony ve formě pohádek a ty se proto udržely všude a proto se také mnohé z nich podobají, jako by byly někým přeloženy do různých jazyků. Mnohé archetypy jsou uloženy v pohádkách a tak člověk od dětských let poznává věčný souboj dobra a zla a jejich představitele, hodnoty věčné i dočasné. Pohádky jsou většinou starou tradicí mystickou.

            Zakletá princezna je vždy symbolem lidské duše, zakleté do hmoty; drak, který ji střeží, je zevní svět a princ, který prochází různými nebezpečími a zkouškami, není nic jiného, než vnitřní člověk, čili Ježíš Kristus, v Indii Átmán, jenž princeznu nakonec vysvobodí. Staré mýty, legendy, pohádky, pověsti a zkazky pojednou ožijí, stávají se skutečností, máme-li k nim klíč. Od věků do věků jsou mystická tajemství stejná, proto je nalezneme u všech národů v jejich zvycích, obřadech i pohádkách. Duch Boží dovede vyjevit svůj Řád způsoby podivuhodnými a nezahladitelnými. Jisté pravdy se objevují v historii lidské vždy nanovo v šatu různém, pod slupkou se schovává vždy pravé jádro.

            Pohádky a většina mýtů pochází z dob předhistorických. V pohádce o Sněhurce vlastně Sněhurka představuje Bohyni, která byla agresí patriarchální kultury vyhnána z vědomí lidstva. Na rovině lidské došlo ke zmizení Bohyně z vědomí, na rovině přírodní inteligence nikoli. S potlačením ženského aspektu božství byly také vymazány vzpomínky na krajinné chrámy jako výraz konkrétního projevu Bohyně v krajině. Kde jinde by měla najít útočiště, nežli v podzemí u 7 trpaslíků? Skřítkové a jejich spojenci se ujali vytváření díla, za které je vlastně zodpovědný člověk, např. formováním stromů a větví vytvářejí vhodné kosmogramy, aby uchovaly v krajině sakrální kvalitu určitých silových center. Každý tvar je výrazem zemního živlu. V symbolice Zjevení jsou čakry představované 7 církevními sbory, 7 hlavým drakem aj. Drakobijce sv. Jiří usekává ve skutečnosti hlavy vnitřní sani, kamickému principu v nás.               

Pohádka o spící Růžence je symbolem dosud spící vyšší duše v člověku, také čeká na svého prince, vnitřního Krista, aby spolu uzavřeli mystickou svatbu. Tato pohádka vypráví o skutečné situaci, jež ovlivnila osud lidstva. Společně s Rúženkou usnulo celé okolí. Je nám sdělováno, že spojením své vůle se systémy racionálního myšlení a jejich možným zneužitím, přibral člověk do svého vývoje temné síly. Člověk upadl do hlubokého duchovního spánku, dříve tvárná hmota ztvrdla do podoby, jak ji máme nyní, Země se izolovala od společenství vesmíru, symbolicky okolo zámku začalo růst mohutné trní. Pohádka o šípkové Růžence a o Sněhurce patří k mystickým pramenům.

Protože lidské vědomí představující řídící sílu na Zemi vytěsnilo svět bytostí živlů do nevědomí, musel se i svět gnómů stáhnout do ústraní. Tento stav je citlivými lidmi vnímán jako zasněný spánek elementárních bytostí země. Vodní žínky již tradičně oživují prameny, řeky, jezera a močály; lidem se ukazují v podobě nádherných dívek. Svým tancem rozvádějí životní sílu živlu vody. Bytosti elementu vody rozšiřují především ženskou, tedy jinovou kvalitu. Protože přírodní říše vždy spočívají v jisté rovnováze, existují mezi vodními elementárními bytostmi i postavy mužského charakteru. Pohádkové postavy vodníků mají tedy reálný základ, uchovávají jangový pól vody; působí dojmem bytosti osaměle pohroužené do vodních hlubin. Také pohádka Boženy Němcové Jak Jaromil ke štěstí přišel, nás uvádí do moudrého světa bytostí přírody.

Bůh je a byl od věků a bude na věky, ale svět nebyl vždy, neboť byl stvořen v čase a s ním i člověk. Ale vývoj člověka byl stanoven od věčnosti. Tento plán je též obsažen v hrubších rysech ve všech starých pohádkách, mýtech a pověstech o hrdinech, ve starých básních i zpěvech hrdinských. Je to stále týž plán stvořitele, jakož i vše, co doprovází člověka na cestě mystické, když se na ni vydal. Je to jako v těch pohádkách, kdy princ vejde do zakletého hradu, aby odtud odnesl zlaté jablko, kterým má vysvobodit princeznu. Odchod ze zakletého místa, totiž hmotného světa, se podaří jen tehdy, když se neohlédne ani vpravo ani vlevo, slyší pak různé hlasy, tuší obludy, to jsou myšlenky člověka, ale nesmí jich dbát, nýbrž mít jen jednu myšlenku, což je symbol koncentrace, musí hledět stále vpřed, tedy k Bohu. Když by pochybil, zkamení, to je zhmotní se, bude nanovo uvězněn do vězení tělesného a jeho princezna-duše, bude nanovo na dlouhou dobu zakleta, tj., bude se svým nižším já připoutána do nové pozemské existence.

Aby se přítomnost Krista mezi lidmi mohla projevovat i v průběhu staletí církevního panství, byla prozřetelnost nucena hledat i jiné výrazové prostředky. Čtyři kanonická evangelia byla příliš sešněrovaná, než aby mohla úplně předat vícedimenzionalitu Kristova poselství. K této nešťastné situaci došlo v důsledku strnulosti církevních dogmat a také nesprávností v textech evangelií. Marie Sofie, božská Moudrost, nevěsta Kristova či ženský aspekt Krista, po celá staletí pomáhala lidem v jejich úsilí, aby si uchovali spojení se silou Krista. Její hlas obvykle nehovořil skrze spisy a církevní dogmata, nýbrž v ústním lidovém podání, tedy převážně v pohádkách. V pohádkách o Šípkové Růžence, o Sněhurce, o Popelce, o Červené Karkulce jsou v jejich obrazné řeči skryty pravzory vývoje lidstva, kterými se ke slovu dostal ženský aspekt. Naše nejvyšší Já zná kosmické rytmy zrodu a vývoje člověka, ví, že oddělením člověka od celistvosti života, od Jednoty, prochází jeho osamostatněný dílčí aspekt ego procesem individualizace. Jednotlivec postupně zraje k tomu, aby objevil své skryté světlo a v konečné fázi procesu vývoje dal mu zazářit navenek. Ponižování, nesnáze a zkoušky jak v pohádkách, tak i v životě vedou k překonání sama sebe tak, aby dosáhl onoho stupně čistoty, čirosti krystalu, který je nutný pro opětovné spojení s vlastním božským Já.

V pohádce o Popelce, sepsané dle lidové tradice bratry Grimmy v 19. století, jsou skryty pravzory vývoje lidstva, obraznou řečí jsme poučováni o rozdrobení bytosti člověka na jednotlivé části a zapomenutí na její původní Jednotu; teprve překonáním mnoha těžkostí je Jednoty dosaženo. Královského syna lze chápat jako syna božího, jako symbol obsahující duchovní Já člověka, žije na úrovni královského zámku. Rodina Popelky žije pozemským životem s jeho časově-prostorovým omezením. Třetí úroveň je nadřazená úroveň principů, podmiňujících život jako celek; jde o princip Boha, symbolizovaný otcem; zemřelá matka symbolizuje princip Bohyně, která byla ve jménu patriarchální nadvlády do značné míry vytlačena z vědomí. Macecha přichází do rodiny se dvěma dcerami, o kterých pohádka vypravuje, že byly v tváři bílé a hezké, ale srdce měly ošklivé a černé, což symbolizuje vývojový krok z Jednoty do polarity, polarita se projevuje v rozlišování mezi zevnějškem a nitrem, na pozitivní a negativní, na materiální a duchovní. Tato polarizovaná představa o světě stala se vůdčí představou po té, co se Bohyně představující Jednotu dala na ústup. Proto jedni, jako dvě nevlastní sestry, si užívají radostí života na úkor druhých, kteří jsou nuceni jim posluhovat, jako Popelka.

Když se otec ptá tří dcer, co jim má přivézt z města, dvě nevlastní sestry volí dle svého ega krásné šaty a drahokamy, Popelka důvěřuje moudrosti přírody a prosí o lískový proutek. Královský syn symbolizuje aspekt věčnosti a hledá cestu, jak by pospojoval roztříštěné části člověka a rozhodne se uspořádat tři slavnosti, aby si našel pravou nevěstu. Zemřelá matka byla nahrazena zlou macechou, ta symbolizuje společenské normy a psychologické normy polarizované společnosti, které stále víc nahrazovaly milující a všestranný vztah člověka k životu a své vícedimenzionalitě. Moderní člověk je oloupený o svou celistvost, místo něho dominuje ego a vládne člověku. Avšak ego představované nevlastními sestrami, je zapletené do jednostrannosti a povrchnosti a není schopné zajistit člověku stabilitu, uzemnění a vývoj, proto člověk kolísá mezi vírou a pochybami, mezi nenávistí a láskou, mezi závislostí na hmotném a nadšením pro duchovní ideály.

To, co kdysi představovalo blaženost člověka, jas jeho Já, muselo být nejdříve potlačeno a popřeno a tím bylo vtaženo dovnitř. Pozitivní stránka toho je, že člověk je nucen cvičit se v pokoře, neustále se ptát po smyslu svého života a učí se rozlišovat, co je a co není životu prospěšné. Tím jednotlivec vnitřně zraje k tomu, aby objevil své skryté vnitřní světlo a dal mu zazářit navenek. Ponižování, nesnáze a zkoušky, kterými musí projít, mu umožní, aby dosáhl vyššího stupně čirosti, který je nutný pro opětovné spojení s vlastním božským Já. Je zde varování, že člověk by mohl zmeškat tento osudový okamžik, jestliže neobstojí ve zkouškách, má-li mít přístup na slavnost. Popelka musí vybírat z popela hrách a čočku.

Bílí holoubci představují ženskou sílu ducha, moudrost prapočátku, hrdlička symbolizuje síly citu a ptáci intuici. Dnešní člověk však pohrdá svými ženskými kvalitami, moudrostí, citem a intuicí a nerozpozná proto okamžik svého znovu spojení se svým Já. Podle kosmických hodin, podle jejichž rytmů se odehrává vývoj lidského pokolení, nadešel již čas k jeho znovu spojení v novou jednotu, v postoupení o krok výše ve vývoji duchovním. Kdo poznal celý svět, ale sám v sobě chybil, chybil ve všem, jsou slova Ježíšova podle Tomášova evangelia. Hlas duše je vyššího řádu, aby se stal prostřednictvím duše slyšitelným, musí být síla rozumu vyvážena citovou stránkou. Nám lidem je otevřen individuální přístup k božskému jádru univerza, lidé jsou proto pro ostatní bytosti Země pramenem síly. Když se však uzavřou ve starostech o své hmotné přežití, uzavírají tím i cestu silám, které od člověka jiné bytosti Země jako potravu potřebují.

Královský syn poznává svou pravou nevěstu na první pohled, okolnosti však nejsou ještě zralé, aby mohl vzniknout trvalý vztah, teprve při třetí slavnosti nachystal princ ještě nepoznané nevěstě past, ve které uvízl její střevíček. Střevíček symbolizuje pravzor osobní identity, rámec pro dané vtělení člověka, zajišťuje jedinečnost každé lidské bytosti. Macecha, představitelka panujících společenských a kulturních norem si myslí, že princ přišel, aby se oženil s jejími dcerami, tzn. s egem. Kde došlo ke ztrátě jednoty a upadnutí do ega, tam nemůže padnout zlatý střevíček. Vyzkoušení střevíčku je nutné pro opětovné spojení se v jednotu. Nesmíme zapomenout, že všechny osoby, které v pohádce vystupují, představují různé, vzájemně si odcizené a dokonce znesvářené části jedné a téže lidské bytosti. Proto nemůže být nikdo proklet a vyloučen, aniž by ten, kdo kletbu vysloví, neproklel a nezmrzačil sám sebe.

pokračování ...