Erien Azarin: Malé duchovní povídání II.

První, s čím se na své cestě za odpovědí na duchovní cesty setkáme, je Bůh. Pro mnoho lidí je Bůh ten, který nám splní naše přání, když se správně modlíme a taky ten, který nás vezme do nebe, pokud jsme hodní. Tato úžasná idea, která odpovídá svou vyspělostí pohádkám pro děti do deseti let, je výsledkem nekompromisní věroučné čistky prováděné na lidech v průběhu posledních dvou tisíciletí. Je natolik zakořeněná a uznávaná, že je velmi obtížné na toto téma cokoliv říci, aniž by člověk neskončil pod palbou nadávek některé z osvícených oveček. Přesto si dovolím byť jen po povrchu toto téma objasnit.

První co je dobré vykonat pro lepší pochopení principu utváření reality, je oddělit dva základní pojmy, které zjevně vyjadřují to samé, jsou tím samým, a přesto jsou dvojím. Tyto pojmy, jsou Bůh a Stvořitel. Toto vědění je nepochybně branou k nejvyššímu zasvěcení, tedy cestou k dosažení duchovní plnosti. A tak přesto, že jej uvádím v rámci těchto „odpočinkových úvah“, je dobré chápat jeho přirozenou logiku, jinak snadno dojdeme k dalším zmatenostem a bludným představám. Z tohoto důvodu, který představuje dvojí rovinu jediného, tu existují i dvě navazující roviny zákonů, které se do našeho života promítají. Z prvního zákona se rodíme. Je součástí esence života, která prochází branou světla ve středu naší Duše Ducha. Tedy jak jej označoval Ježíš, Duch naplněný zářícím Světlem. Druhý zákon, kterému můžeme říkat Boží, je princip vztahů, stanovený jako projev nejvyšší vůle a práva Stvořitele.

Pokud chceme pochopit vztah Boha a Stvořitele, potom k tomu můžeme použít jednoduchou větu: „Stvořitel jako svůj aspekt projevuje Boha“. Proto zde platí, že Bohů může být nekonečný počet, zatímco Stvořitel je na věky věků pouze jeden. Stvořitele si můžeme představit tak, jak to dělali naši předci v časech předcházejících sestupu do nejnižších vrstev bytí. Tedy jako první absolutní a dokonalou rovinu jednoty. Tato rovina je zdrojem všech skutečností, protože jen sebe sama může projevit v aktu stvoření. Tedy cokoliv nastalo a cokoliv kdy bude moci nastat, má podmínku onoho absolutního zdroje všech věcí, kterou chápeme jako Stvořitele. Další důležitá poučka zní, že Stvořitel je první projevenou úrovní Boha. Toto povídání by se nutně stalo příliš složitým, pokud bych se pokusil vysvětlit celou konstrukci principu projevení. Sice nemohu doporučit žádný zdroj, který by dokonale vysvětlit celou tuto část poznání, protože o žádném nevím, ale pokud by snad někdy někdo došel k touze vznést dotaz, pokusím se jej zodpovědět.

Z výše uvedených důvodů lze bez nejmenší nadsázky tvrdit, že všichni lidé jsou bohové. Tuto skutečnost se v různých časech a různými způsoby snažili jak mimozemské tak i pozemské entity vytlouct lidem z hlavy tak, aby se ocitli na úrovni dobrovolného otroctví, a nebyli schopni se domoci toho, čím jsou ze své podstaty a co jim z principu stvoření právem náleží. Lidská společnost je vedena k zaslepenosti a naprostému potlačení přirozenosti. To nejsmutnější je, že tak činíme ze svobodné vůle, aniž tušíme, že za slupkou této lži se ukrývají neuvěřitelné a nekonečné možnosti existence. Jedinou cestou jak proniknout k těmto mystériím, je poznat kým jsem právě tady a teď, protože teprve odtud mohu začít budovat svou duchovní a tedy božskou jedinečnost. Pamatujte, že na trouchnivém trámu nelze zbudovat pevný strop, byť bude naše víra pevná jak skála. Zákony platné v této realitě jsou totiž pevnější než ona.

První zákon, je zákon utváření, jak bylo řečeno, vychází z první vrstvy projevení Boha, což je nejvyšší úroveň Stvořitele. Vyvěrá ze středu našeho bytí a určuje, co a jak utváříme, zda jsme na vzestupu, nebo padáme z nebeských výšin. Právě tento zákon porušil Adam v Rajské zahradě a přivodil tím sobě i svým potomkům těžký bolehlav na několik ponurých tisíciletí. Druhý zákon, je sice podřízen prvnímu, ale je neméně důležitý, protože se vztahuje k vztahům uvnitř projevené reality. Říká, že každá bytost vyvěrá z neomezené jedinečnosti Stvořitele, je svobodná a nedotknutelná. Jejím právem je tvořit svůj vesmír v souladu se svým záměrem a úrovní dosažených schopností. Toto právo nemůže být nikým a ničím omezeno, pokud omezení nevzniká jako dobrovolný akt bytosti samotné.

Z logiky zákonů tak vyplývá, že člověk může neomezeně růst a vyvíjet se, pokud tím nezasahuje do stejných práv ostatních bytostí. Náš vztah k Bohu tohoto vesmíru je tak dán nejen tím, že díky světu, který stvořil, máme možnost žít, poznávat a rozvíjet se. Ale i tím, že nemůžeme porušovat jeho vlastní právo tvořit svůj vesmír v souladu se svým záměrem.